Anatomie lásky – láska je velká věda

  • Autor
  • Loverotika
  • Fotografie
  • Sergey Polyakov
    500px.com

Co na lásku říká věda? Nemlčí, nebojte. Ale že by měla jednu konkrétní definici a přesně věděla co a jak a proč, to se také říci nedá. Teprve necelé jedno století se láskou zabývají vědci hned z několika oborů – takový oříšek láska je. Láska je prostě komplexní jev. Díky dostupným vědeckým studiím v oblastech evoluční biologie, psychologie, antropologie, neurobiologie a neurologie se o lásce dozvídáme velmi zajímavé věci. Ale není třeba se bát, že by tím láska přišla o své kouzlo – spíše naopak, čím více toho víme, o to více můžeme žasnout, jaký zázrak ta lidská láska vlastně je. Čím více toho o lásce z pohledu vědy víme, tím je zřejmější, a pro skeptiky snad uvěřitelnější, že láska je pro nás po všech stránkách vyloženě zdravá a naučit se milovat je naprosto zásadní lidská dovednost.

Přesto buďme připraveni na to, že nám věda lásku možná nikdy tak úplně nevysvětlí. Ví se sice docela dost o tom, co láska s mozkem a tělem dělá, co se děje, když milujeme vášnivě, a co jiného, když milujeme jen tak vlažně, a ještě více se toho v budoucnu dozvíme. Ale například důkaz, že je to konkrétní mechanismus v mozku, co lásku jako celý komplex vytváří, neexistuje a existovat asi ani nebude. To máte jako s vesmírem, galaxiemi, nebo pamětí a lidským vědomím, ať nechodíme tak daleko. Je úžasné, kolik toho lidé zjistili a ví, ale přesto, bůh ví, jak to všechno vlastně je, že?

Nicméně, drazí skeptikové, chcete-li, počtěte si. A pak jděte a dejte své milé pusu!

(AL)CHEMIE LÁSKY – letem světem

Úplně nejzákladnější vědecká teorie zní, že smyslem lásky je sexuální přitažlivost a oddanost zajišťující zplození a výchovu potomků. Láska je fyzický instinkt. Ovšem nikterak suchopárně, je to zařízeno tak, že láska prokazatelně vyvolává pocity euforie a dobré nálady. Fyzické stavy vyvolané prožíváním lásky se podobají stavům závislosti na drogách. Naštěstí bez vedlejších negativních účinků. Celkový vliv lásky na lidský organismus lze i z vědeckého hlediska hodnotit velmi pozitivně.

Pro vědce nesídlí láska v srdci, ale v hlavě. Jde hlavně o chemii.  U lidí, kteří prožívají lásku, lze vysledovat různě se měnící hladiny několika hormonů. Hormonální změny pak spouštějí procesy v celém organismu – tady se dostává ke slovu srdce, srdeční činnost je ovlivňována velmi významně a přímo, stejně tak dýchání. Pro laika, a možná ne jen pro něj, je to všechno úplná alchymie. Záleží totiž na tom, v jaké je láska fázi, jakou má „sílu“ nebo jestli je to jen romantický úlet bez dlouhého trvání: vášnivá krátkodobá zamilovanost vám mozek zaplaví jinými hormony a látkami než láska v letitém manželství (a nedávné výzkumy to celé zamíchaly, protože potvrzují možnost romantické hormonální lásky i v letitých vztazích!).

Začněme u čistě fyzické sexuální přitažlivosti, žádostivosti chcete-li, která souvisí s mužskými a ženskými pohlavními hormony testosteronem a estrogenem. Pociťujeme-li silnou sexuální touhu po nějakém vyhlídnutém objektu, u muže naměříte zvýšenou hladinu testosteronu, u ženy estrogenu (za předpokladu, že je touha vzájemná, samozřejmě.). To je i laikovi celkem jasné. Ale zase úplně tak jednoduché to není. Ať jste žena nebo muž, v těle máte ženské i mužské hormony. Záleží tedy na zvláštním „mixu“, aby fyzický magnetismus fungoval tak, jak má. Hladiny hormonů u obou pohlaví různě kolísají – u žen v rámci menstruačního cyklu, na obě pohlaví má vliv také celkový zdravotní stav, věk, stres atd. Nicméně základní přitažlivost pólů tu je, ženy mají podstatně vyšší hladinu ženských hormonů a muži mužských.

Ne nadarmo se říká, že „přeskočila jiskra“ – na čistě fyzickou žádostivou reakci stačí prý pár sekund. Když jsou hladiny ženských a mužských hormonů dvou lidí jaké mají být, jsou ve hře ještě feromony – vábivé látky, které vysíláme a přijímáme, čímž spolu vlastně nevědomky komunikujeme (když si lidé voní, říkají, že je v tom taková ta chemie a že si prostě nemůžou pomoct…). Dlouho se vědecky myslelo, že feromony náleží jen zvířatům, ale pak se přišlo na to, že ne a dokonce že máme na zpracovávání informací feromonů speciální, tzv. Jacobsonův orgán. Ten pak v přímé součinnosti s hypotalamem (koordinátor všech orgánových soustav) udává mnoho různých pokynů do celého mozku a potažmo celého těla.

Výčet zaangažovaných hormonů a jiných chemických látek tímto ovšem teprve začíná. S přitažlivou, vášnivou láskou nebo fází vztahu je spojován také dopamin (jeden ze služebně nejstarších neurotransmiterů v mozku způsobující pocity potěšení a motivace), noradrenalin (umožňuje organismu zvýšit celkovou aktivitu) a serotonin (ve zkratce hormon dobré nálady). Tenhle parádní koktejl souvisí třeba s faktem, že zamilovaní lidé mají vyšší práh bolesti – mají prostě zajímavější prožitky než je nějaká bolest. Intenzitu potlačení bolesti opravdu lze srovnat s aplikací běžné dávky analgetika (nebo nějaké nelegální drogy).

V mozcích lidí žijících v dlouhodobém vztahu zase najdete zvýšené hladiny oxytocinu a vazopresinu. Oxytocin zná většina žen moc dobře jako „těhotenský“ hormon. Opravdu je tradičně spojován s těhotenstvím, porodem a kojením, vyskytuje se ale u žen i u mužů v průběhu celého života. Souvisí s utvářením citových pout, důvěrou a věrností, ale i s pocity rozkoše a slasti – za to všechno si vysloužil přezdívku „hormon lásky“. Vědci dokonce zjišťují, že má i protirakovinné účinky. A jak si takový oxytocin opatřit? Hlazením, mazlením a orgasmem – samé příjemné aktivity, které jeho hladinu přirozeně zvyšují. No a také cvičením, to už je trochu nuda, ale aspoň víme, proč máme po cvičení tak „dobrý pocit“. Vazopresin je zajímavý – jeho hlavní funkce je antidiuretická (potlačuje tvorbu moči), posléze se ovšem ukázalo, že má co do činění i s přátelským chováním a péčí o potomstvo. Hladina vazopresinu se také zvyšuje sexem. Chcete-li mít s vaším milým či milou skvělý vztah, sex je evidentně dobrá věc. Kdo by si kdy pomyslel, že láska z vědeckého hlediska souvisí i s čůráním? Příroda tu lásku pojímá opravdu komplexně.

Pak tu máme jednu vědeckou „novinku“, která s láskou souvisí, a tou je nervový růstový faktor (CGF). Jeho hladina vzrůstá se zamilovaností na počátku vztahu, a když se láska zhruba po roce „usadí“, faktor CGF klesá zase k normálu. Zajímavé. Co s tím v praxi, zatím nevíme.

Další poznatky o lásce získáme z analýzy aktivních oblastí mozku zachycených magnetickou rezonancí – jaká centra se při prožívání lásky zapojí?  Není to tak jednoduché, žádné jedno „centrum lásky“ v mozku neexistuje. Prožívání lásky zapojuje v mozku několik oblastí, navíc poměrně složitých, které spolu „nějak složitě“ navzájem spolupracují. Zatím jich vědci napočítali celkem 12. No, v mozku asi nic není jednoduché. Zdá se, že velmi významně je zapojena oblast šedé kůry mozkové nazývané inzula nebo také inzulární kortex, která je kromě řady senzomotorických funkcí zodpovědná i za prožívání široké škály emocí, a to základních instinktivních i nadstavbových sociálních: základní emoce jako vztek, strach, odpor; emoce sociální (empatie, silné citové vazby, důvěra), zpracování složitějšího emočního rozhodování (dodržení x porušení norem, individuální systém odměňování), dále pak prožívání sexuálního vzrušení, pocity štěstí, blahé pocity při vnímání krásy, příjemné halucinační stavy apod. Podle některých vědců je inzula takové integrační středisko, které zpracovává emoce a vysílá odpovídající podněty dále. Evidentní je, že zde probíhá součinnost s dalšími mozkovými centry limbického systému a jeho specifických struktur bílé a šedé hmoty mozkové. Jedním z nich je přední cingulární oblast, která kromě řízení autonomních funkcí hraje roli v racionálně kognitivním vnímání (vyhodnocování chyb, učení na základě očekávání odměny, rozhodování), prožívání soucitu (pocitové zpracování bolesti) nebo potlačení impulzivního agresivního chování.

Co je ale zajímavé, feministky zpochybňující rozdíly mezi pohlavími prominou, že u žen a mužů částečně dochází k aktivizaci odlišných center. Zatímco u zamilovaných mužů jasně „svítí“ centra zpracovávající vizuální vjemy, u žen se intenzivně zapojí centra pozornosti a paměti, dá-li se to tak laicky nazvat. V podstatě ale nic nového pod sluncem.

S mezilidskými vztahy, láskou a limbickým systémem (pro ty, kdo zapomněli základ ze školy…limbický systém se kromě řízení emočního a sociálního chování podílí také na procesech krátkodobé paměti, ale i srdeční činnosti a dýchání a sekreci endokrinních žláz) byl vědecky doložen jeden zajímavý jev – tzv. rezonance limbického systému. Autory této „Obecné teorie lásky“ (A General Theory of Love) jsou tři páni profesoři psychiatrie z kalifornské univerzity. Na základě několika vědeckých teorií o fungování limbického systému a dalších zjištění došli k závěru, že náš nervový systém není zcela izolovaný, ale dochází k jakési fyzické empatii – náš limbický systém se jakoby sladí či synchronizuje s limbickými systémy nejbližších osob. Tato schopnost je prý charakteristická pro všechny savce a z pokusů na opicích vyplývá, že sociální izolace má velmi negativní důsledky, sociální i biologické. V rámci těchto studií byla mimo jiné prokázána instinktivní potřeba fyzického kontaktu.

To je zatím ve zkratce vše, co bylo hmatatelně vědecky vyzkoumáno. Psychologickým teoriím lásky věnuji speciální článek. Ovšem jasná, nedej bože nějaká jednoduchá anatomická či jiná vědecká teorie lásky zatím neexistuje. Já osobně si ale myslím, že to nevadí. Stejně je lepší o lásce až tak nedumat a dobře a pořádně milovat. A jestli to neumíte, naučte se to!

Zdroje:

Wikipedie

Science Daily www.sciencedaily.com