Chcete-li žít láskyplně v dlouhodobém vztahu, bez tolerance se neobejdete. Zkušení harcovníci v dlouhodobých vztazích jako hlavní recept na dlouhodobou lásku uvedou právě toleranci. Je to tak. Být tolerantní sice není úplně jednoduché – ale hned dodávám: dá se to trénovat a učit, a strašně to stojí za to.
Jak asi vypadá: Odpustíte si kousavou poznámku, protože si uvědomíte, že vám to vlastně nepřísluší komentovat dennodenní drobnosti typu položila jinam hrníček, naprasil v koupelně při holení, neuklidil pořádně oblečení, zase na něco zapomněl, nejradši by pořád jen klábosila s kamarádkama atd. Je moc upovídaná, pořád mlčí, brzy vstává, chodí moc pozdě spát, je moc hlučný, má moc věcí… Mlčeti zlato, říká se.
Tolerantní láska by se dala obecně definovat jako přijímání méně příjemných, ovšem nedestruktivních, aspektů našich milovaných BEZ jakéhokoliv odsuzování a negativních emocí. Převedena tato definice do praxe, nejčastěji to znamená, že se máte někdy naučit prostě mlčet, nekomentovat. V intimních vztazích je to tak, že ten druhý dělá a bude dělat věci, které se vám nelíbí, protože jsou součástí jeho zvyku nebo i povahy. Možná čas přinese nějakou změnu, možná ne. Poselství tolerance zní: jsi jiný než já – myslíš, děláš, prožíváš, říkáš jiné věci a jinak než já – a já tě TAK miluju.
Tolerance je důsledek lidskosti. Všichni jsme stvořeni z nedostatků a chyb, proto si navzájem odpouštějme své pošetilosti. Tak zní první zákon přírody. Voltaire
Někdo je ranní ptáče, někdo noční pták, někdo miluje řád, někoho řád dusí a nudí, někdo má radši rozruch, někdo je typ poustevnický, někdo je upovídaný, někdo je spíš mlčoch. Kdyby spolu žili lidé stejní, možná by si ve všem vyhověli, ale taky by se asi dost nudili. Život je pestrý a je tak krásný a láska, pokud v srdci zúčastněných je, láska to pojme všechno.
Sledujte, jak se svými blízkými jednáte
Někdy mi to prostě nedá a ve frontách při nakupování pozoruji, jak se k sobě lidé chovají. A často je to bohužel dost smutná podívaná. Peskování, posměšné poznámky, neustálé komentáře – a kvůli úplným prkotinám, až žasnu. Proč si do obličeje navzájem pořád cpát „to děláš blbě, neděláš tamto, je ZASE něco špatně!“? Jednak je to často diskutabilní, protože nikdy neexistuje jen jediné řešení a jediný možný způsob, takže kde se bere jistota, že ten můj přístup je zrovna ten nejlepší? A pak je taky dobré si uvědomit, co je vlastně v životě opravdu důležité. Je to vyšůrovaný obývák, kde není ani smítko a lidé se ho bojí obývat? Je super srovnaný nákup nebo ty pohozené ponožky v předsíni fakt tak zásadní věc? Někdo je větší zmatkář a někdo holt menší – je opravdu nutné kvůli tomu svou milovanou osobu nemilosrdně školit při každé příležitosti? Garantuji vám, že kdyby se NĚCO stalo a najednou budete v tom vycíděném obýváku sami jak kůl v plotě nebo si sami všechno pěkně naplánujete jak na drátkách a nevloudí se jediná chybička, bude se vám po tom bordelu a zmatku stýskat. Takové každodenní drobné sekýrování vypadá zdánlivě nicotně, ale stokrát nic zabilo osla – a někdy se stává, že už někomu přeteče pohár a uteče od prudiče pryč.
Vzkazy lásky
Kdysi jsem na internetu narazila na jeden zajímavý blog o zenovém myšlení a vykoukl tam na mě článek s názvem „Vzkazy lásky“. A byl právě o tom – poházené hračky, ponožky, drobky, kabelky a šminky mohou být k vzteku a můžete to dát druhým pěkně sežrat, ale taky je můžete brát jako vzkazy lásky – každodenní důkazy, že žijete s lidmi, které milujete. Protože asi byste nevěřili, jak strašně těžké je zvyknout si na to úhledné čisté tiché prázdno, když svého milovaného kumpána ztratíte.
Nedostatek tolerance lásku jednoznačně dusí. Je dobré si uvědomit, jaké faktory a situace schopnost tolerance ovlivňují a ve společném životě to zohlednit. Některé budou individuální, některé obecné. Mezi druhý typ zcela jistě patří stres. Ve stresu se naše negativní vlastnosti a zvyky dost zvýrazňují, bohužel. I když se za normálních okolností řadíte mezi dobře vyzrálé a tolerantní kousky, ve stresu se z vás může stát prudná fúrie. Základní a účinné opatření je stresu pokud možno předcházet – bavíme se o lásce dvou lidí, takže je to týmová hra. Blíží se náročné období v práci – zprostíte muže povinnosti vozit děti do školy, aby měl ráno víc času se v klidu dát do kupy nebo odvezete děti k babičce a dopřejete mu volný víkend atd. Se stresem se samozřejmě musí učit zacházet i každý individuálně – senzační jsou třeba dechová cvičení („vydýchat to“), pohyb a další aktivity nebo pasivity. Bohužel někdy stresu prostě nepředejdete. Čemu ale i v takových šílených situacích předejít alespoň částečně můžete je katastrofa. Jste svědky toho, že ženě po náročném dni v práci a připálené večeři tečou nervy a nepříjemně štěká kvůli hovadinám v podstatě na všechny a všechno, co se hýbe. A to má s dětmi ještě dělat úkoly, což nevěstí nic dobrého. Na výběr máte několik možností. Se zlomyslností si můžete přisadit a ironicky komentovat její pitomé chování – a skončí to řvaním a hádkou a jak děti v tomhle všeobecně panujícím stresu a negaci zvládnou ty úkoly, to ví bůh. Můžete klidně i rovnou začít řvát, proč se tak příšerně chová – stejný výsledek. A můžete přemoci svojí vlastní únavu a vzít to na sebe. Své ženě mile oznámíte, ať se věnuje vaření a chvíli je jen sama se sebou a uděláte s dětmi ty úkoly. Dětem, které si stěžují na prudnou matku, vysvětlíte, že máma toho má hodně a občas prudí každý a že to bude dobrý (tzn. kromě úkolů dětem ještě dáte lekci tolerance). Matka se dá mezitím dohromady, „vydýchá to“ a u večeře může všem říct, že je jí líto, že tak prudila. Takhle nějak vypadá tolerance. Tolerovat se občas musí i záchvaty netolerance.
To bychom měli co se týče tolerance záležitostí drobnějšího rázu. Tolerovat můžete ale i větší pecky, například nevěru, život v otevřených vztazích, ale i nějaká velká životní selhání a chyby. Někdo má srdce velké jak chrám a dokáže to. Každý to máme jinak. Dokud nás život před nějakou pecku nepostaví, možná o svých rezervách ani nevíme. V takových případech je asi nutné si nalít čistého vína a říct si upřímně, co unesu a co už ne. I tolerance má své meze. A někdo si i trochu plete pojmy s dojmy. Tolerance znamená přijmout a neodsuzovat, netrestat, neobviňovat. Dusit v sobě negativní emoce, užírat se vnitřně a navenek se jen tolerantně tvářit, to není tolerance. A takový přístup mívá často i velmi závažné zdravotní důsledky, takže opravdu není radno si zahrávat. Psychosomatická medicína by mohla vyprávět.
Chronická chabá nebo dokonce nulová tolerance má na svědomí celkově nepříjemnou atmosféru. S lidmi, kteří musí mít všechno a všechny pod kontrolou, umí všechno nejlíp a prudí ostatní svoji drtivou kritikou, se žije nelehko a často je to pěkná otrava. Je třeba najít formu, jak jim to sdělit a vybízet je k práci na sobě. Bývá to tak, že nejvíc prudí ve své podstatě nesebejistí lidé, kteří si kontrolou a kritikou druhých léčí své vlastní mindráky. Takže zase jsme u nedostatku sebelásky a sebedůvěry, což neuvádím jako výmluvu, ale spíše apel. Pro chronické až úchylné kontrolory a kritiky přebírám doporučení od Dr. Cookerlyho – sepište si seznam věcí, které vám na druhém nejvíce vadí. A pak si ho projděte a upřímně si uvědomte, co vypovídá o vás jako kritikovi. Proč zrovna na těchto záležitostech tak lpíte? Proč zrovna kvůli tomu a tomu své milované tak prudíte? Jak moc to je pro vás důležité a proč? U některých věcí možná bude na první pohled jasné, že jsou absurdní a časem se naučíte včas zarazit a komentář si odpustit. A někdy z takových sebezpytných úvah vykrystalizují obecnější vzorce, které mají původ bůhví kde a zjistíte, že vám vlastně otravují život. A sami přijdete na to, že se jich chcete vzdát, protože se vám tím neuvěřitelně uleví (a ještě víc chudákům, které kvůli nim peskujete). Sklon druhé často kritizovat se dá mírnit. Minimálně je pro ostatní úlevné, když vědí, že vy víte. Když někomu řeknete: „promiň, já vím, že kvůli pořádku až moc prudím, mám to z rodiny..“, bude se k tomu hned jinak stavět. Co se týče zrovna toho pořádku, ale koneckonců i jiných záležitostí, které v domácnosti evidentně úzkostlivě řešíte jen VY, tak existuje ještě jedno řešení. Jestli si nemůžete pomoci, prostě to ukliďte, zameťte nebo přerovnejte podle sebe a ostatní s tím nepruďte. I tak se to dá řešit.
Tolerance má své meze
Tolerance ovšem neznamená zavírat oči před skutky a zlozvyky, které jsou vyloženě destruktivní. Pokud má někdo problémy s alkoholem nebo jinými závislostmi, s destruktivním agresivním chováním nebo s čímkoliv jiným, co významně, závažně a dlouhodobě poškozuje dotyčnou osobu, vás a celou rodinu, pak mlčet NESMÍTE. To jsou vážné věci, které se tolerovat prostě nemají. Svou zdánlivou tolerancí podporujete něco, co je absolutním opakem růstu a lásky. A není to žádná tolerance, je to strach – strach ze změny, strach čelit problému, postavit se na vlastní nohy, strach, že jinou „lásku“ nenajdu. Existuje mnoho vztahů, které fungují na principu spoluzávislosti a falešné tolerance, stejně tak často fungují i rodiny, kde se objevuje domácí násilí a zneužívání. Lidé se bojí, že když se jeden z nich ze závislosti vymaní, že ho tím ztratí, že je už nebude „milovat“. Spoluzávislé chování a přijetí role oběti souvisí s totálním nedostatkem sebelásky, sebevědomí, sebedůvěry. Pokud něco podobného u sebe vidíte nebo toho jste svědky u blízkých, apelujte na dotyčné osoby, aby se obrátili na odbornou pomoc a začali nezdravé postoje řešit. Pokusy samoléčby v těchto případech selhávají. Je to obrovská porce, která se bez dlouhodobého odborného vedení a péče neobejde. Takové případy jsou otázkou pudu sebezáchovy. Tolerantní láska pak může nastoupit ve fázi nápravy neudržitelného stavu jako takový podpůrný motivační aspekt, ale k zásadní změně dojít musí.
Míra tolerance je tedy zásadní. Chabá tolerance je stejně destruktivní jako falešná tolerance přehnaná, kdy se důležité závažné signály ignorují. Dospělý zralý člověk dokáže tolerovat a odpouštět. A čím je starší, tím mu to jde líp. Uvědomuje si, co je opravdu důležité a kde stojí za to se angažovat a kde ne. Jak praví osvícený Voltaire, každý máme chyby, každý máme nedostatky, každý děláme pošetilosti, jsme lidé. Milujme se i s chlupama. A když už se musíme ozvat a říct, co se nám na druhém nelíbí, nezapomínejme říkat i to, co se nám líbí.
Zdroj: J. Richard Cookerly: Recovering Love: Codependency to Corecovery
Přečtěte si více (v angličtině) na whatislovedrcookerly.com
0 komentářů