Muži a konflikty ve vztahu
„Chci si s tebou promluvit.“ nebo ještě hůř: „Chci si s tebou promluvit o našem vztahu.“. Toto je, milé dámy, typická mužská noční můra.
Týká se to snad všech mužů a všech problémů ve vztazích. V číslech a na základě výzkumů – tak dobře, ne všech, ale více jak 80% určitě. Muži řeší jakékoliv problémy extrémně neradi a představte si, že mezi hlavní důvody nepatří lenost, nezájem či nechuť (jak jsme si myslely a hned to braly osobně, že, dámy…). Oni to pánové totiž ne-snáší přímo fyzicky, a proto se instinktivně vyhýbají potenciálnímu konfliktu. Je dobré to vzít na vědomí a poupravit postupy.
Slovy Dr. Johna Gottmana, odborníka na fungování dlouhodobých vztahů, který své závěry opírá o letité vědecké výzkumy z laboratoře LoveLab a další antropologické studie:
„Je to biologický fakt: manželský konflikt snadněji zdecimuje muže než ženu. Mužský oběhový systém je reaktivnější než ženský a po zátěži se pomaleji regeneruje. Jakákoliv hádka nebo konflikt je pro muže fyzicky náročnější“.
Toto biologické nastavení bylo utuženo v rámci dlouhého evolučního vývoje v dobách striktně rozdělených rolí. Z tohoto důvodu mají muži větší tendence uchylovat se v rámci nepříjemné debaty k tzv. zazdívání nebo naopak útočnému chování. Ani jedno samozřejmě není v pořádku, Dr. Gottman to řadí mezi 4 superdestruktivní vzorce vzájemné komunikace (nazývá je příznačně 4 jezdci apokalypsy – kritika, pohrdání, defenzívnost, zazdívání). Je dobré si ovšem uvědomit, že zazdívání nebo zdánlivá ignorace je ve své podstatě obranný mechanismus vůči stavu totálního zaplavení emočním i fyzickým stresem, z nějž se pánové dávají pak delší dobu dohromady.
Pozor, signalizace zahlcení informacemi chybí!
Zajímavě se na ženskou i mužskou rozdílnost dívá sexuoložka Nicole Daedone v knize Orgasmická meditace, přičemž její postřehy se zdaleka netýkají jen sexu. Jedna věc je fyzická náchylnost ke stresové reakci a ještě k tomu je tu i další aspekt: muži nejsou vedeni k tomu, aby vyjádřili, že potřebují v komunikaci zpomalit. Muži jsou většinou programovaní k tomu, aby vydrželi všechno.
Nicole Daedone k tomu uvádí: „Muži se od malička učí zvládat všechno sami. Mnohem lépe se cítí jako nezávislé jednotky. Nikdo je nenaučil, jak dát najevo, že jsou zahlceni informacemi – oni si myslí, že nemají právo říct, že jsme zašly už daleko, že je to moc. Muži jsou „držáci“. Drží, drží to v sobě – a pak při první příležitosti vezmou roha. ...To jsem si uvědomila, když nás jednou napadlo vytvořit kurz pro muže. Deset dam mužům sdělovalo, co by dle jejich uvážení měli o ženách vědět. Jak si asi dovedete představit, bylo o čem mluvit. Já debatu moderovala a sledovala, jak se pánové jeden po druhém naklonili dopředu, zmlkli a seděli zcela nehybně. Ještě nikdy jsem neměla tak zaujaté posluchače, předtím ani potom. Myslela jsem si, že jsme narazili na zlatou žílu. Přítomní muži nechtěli propást jediné slůvko z toho, co jim dámy vykládaly. Pak odešli na oběd, a už se nevrátili…“
Mužům je prostě blbé dát najevo zmatek nebo beznaděj, neumí to. Naučit se to ale dá.
Jak šlápnout na brzdu, dokud je čas
Nějaká rada, recept? Šlápnout včas na brzdu. Heslo: pokus o nápravu, zklidnění situace.
Na všechno jste dva. Vy jako žena máte možná větší kuráž a lepší fyzičku nadhodit nepříjemné téma, což je potřebné, měla byste ale také vnímat signály, že na muže je to už prostě moc a vyhlásit oddechový čas. Muž má samozřejmě možnost si přijatelným způsobem time out vyžádat. Dosáhnete tak daleko větší efektivity přenosu potřebných informací, o což v diskusi primárně jde.
Co si budeme povídat, ono to s námi není někdy úplně příjemné, my ženy dokážeme být jak parní válec k nezastavení. Máme tendenci nedat pokoj, dokud z konfliktu něco nevykrystalizuje, dokud neuslyšíme to, co slyšet potřebujeme. (Poznámka pod čarou – pánové, na stranu druhou, nejde ale ani tak o to, aby bylo „po našem“, ženám nejde o žádnou „výhru“ – ono často jde o pár slov prachobyčejné emocionální podpory, uznání, projevení zájmu, což by situaci hodně zklidnilo…). Každopádně nátlakem emoční stres šroubujeme a stupňujeme. Vzhledem k faktu, že žena nadnesla dané téma, zřejmě to měla dávno pěkně promyšlené a (dámy prominou, také jaksepatří rozkošatělé, otázka je, jakou část z košaté teorie nakonec prezentujeme a jak). Když s tím vyrukujete na muže, přepadnete ho vlastně ze zálohy – a muž je za chvíli zaplaven.
Co mě osobně velmi pomohlo, je naučit se neočekávat v takových chvílích okamžité rozuzlení. Daleko lepší je přistupovat k řešení podstatných vztahových neshod spíše stylem „nahodím udičku a počkám“. Můžete se k tomu vrátit za hodinu, zítra nebo za pár dní. A nebo, jak se dočtete v knize Dr. Gottmana, některé věci možná nebudou řešitelné nikdy, přičemž i tak můžete žít v mimořádně spokojeném svazku.
„Klíčovým aspektem tohoto vzorce je snaha partnerů snížit napětí v průběhu citlivé diskuse – neboli šlápnout včas na brzdu. Pokusy o nápravu snižují emocionální napětí, snižují hladinu stresu i srdeční tep.“
Time out!
Pokusy o nápravu nebo výzva dát si oddechový čas mohou vypadat různě, záleží na vašem stylu. Fajnšmekři to zvládnou s grácií a možná i s humorem – což je ideální. Možná úplně postačí například: „Dejme si pauzu. Já už nemůžu.“
Nebo „Promiň, zaskočila jsi mě, dej mi prosím čas. Vím, že je to pro tebe důležité, chci si to v klidu promyslet.“. To je prosím ještě vychytanější reakce. Ten dovětek o důležitosti, to je právě to vyjádření uznání a podpory, emocionální styk, po němž ženy prahnou – žena pak nedojde k závěru: nechce to řešit – nezajímá ho to – nezajímám ho já..).
Ještě jedna výzkumy ověřená zajímavost: vyhlášený time out, tedy pauza, musí trvat minimálně 20 minut. Dříve se organismus ze spuštěné stresové reakce nemá šanci dostat. A až pokračování řešení nastane, nezapomeňte na mírný nástup!
Ponaučení: Chce to krůček po krůčku a pravidelné kontroly. Hodně přestávek a příležitostí upustit páru. Jako při potápění, když se dělají nucené zastávky na „vyrovnání tlaku“.
Další jasné a konkrétní návrhy, jak to provést, jakož i mnoho dalších cenných rad, si můžete přečíst v knize Sedm principů spokojeného manželství od Dr. Gottmana.
0 komentářů