S Jiřinou Prekopovou o lásce ženské a mužské, o empatii, moudrosti i nevěře

  • Autor
  • Karolina Rauschertová

Chcete-li se něco dozvědět o lásce a vztazích, zeptejte se starší moudré ženy. Když máte ještě ke všemu štěstí na moudrou ženu, která toho tolik ví o lidské duši, dozvíte se úplné poklady!

Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s paní doktorkou Prekopovou setkat a že byla tak laskavá a s rozhovorem pro Umění milovat.cz souhlasila. Její mimořádné odborné znalosti v kombinaci s moudrostí, bohatými zkušenostmi a odvahou sdílet osobité názory jsou velmi inspirující.

Potvrdilo se mi, že ženy hrají v lásce a vztazích první ligu – tak to vždy bylo, stále ještě je a doufejme, že bude. Ženství, jeho podstata, aplikace pravé ženské síly v celé šíři, to je to, oč ve vztazích hodně běží. Těžko se o tom mluví, ale snad se přece jen podařilo odkrýt zajímavou stopu…  

  • Paní doktorko, co považujete za základ lásky mezi manželi nebo partnery v dlouhodobém vztahu? Jaké dovednosti je třeba si osvojit pro umění předávat a vyjadřovat lásku, aby láska mezi mužem a ženou volně proudila?

Já bych řekla, že v lásce partnerské i rodičovské je dokonce jeden společný jmenovatel, a tím je soucit. Empatie, schopnost vciťovat se do druhého. Když se dokážeme vcítit, tím už se k sobě přibližujeme.

  • Dá se empatie naučit, trénovat? Někdo ji třeba v sobě z rodiny moc nemá.

Ano, to se dokonce musí! Milovat a být milován je přirozená potřeba člověka. Ten, kdo ji nedostal jako základ v dětství, ten se jí musí učit. Schopnost empatie nám předává maminka už od první chvíle těhotenství. Pramení z té symbiózy – matka s dítětem je jedno tělo, jedna duše. První rok dítěte je pak pro formování schopnosti empatie zásadní. Maminka dává tu základní nabídku – schopnost vcítit se do potřeb svého dítěte, ukazuje, co se má a nemá dělat, pomáhá dítěti se projevit a otevřít druhým lidem.

„Podle mě to je součástí poslání mateřství. Nejen hýčkat to dítě, ale působit mateřským citem, mateřskou péčí i na ostatní – na svého muže, celou svou rodinu. To je ta pravá ženská síla, síla mateřského citu. A moudrá žena tak žije, jde a jen tak pohladí, například…“

  • A jakou roli hraje otec?

To je totéž. Je to silný vzor. Dítě by mělo vidět, že tatínek má rád maminku. Políbí ji při příchodu, pohladí se vzájemně. Vzor je to nejdůležitější.

  • Co když to např. pro otce není přirozené? Jak se má empatii učit?

Když jí nedostal od maminky, je to samozřejmě problém. Pak by ho to měla učit jeho žena, manželka / partnerka. Ale ne mateřsky ve smyslu autoritativního přístupu. Já tomu říkám, že by měla žena svého muže „omaminkovávat“. V němčině je na to termín – bemuterung – v češtině ekvivalent není. Ona nemůže autoritativně rozkázat „musíš cítit se mnou“, to nejde, tak to nefunguje. Je to věc citové potřeby, lásky.

  • Může to ta žena dělat vědomě, cíleně?

Ano, moudrá žena to dělá, přirozeně. A ta „neženská“ žena – žena, která žene emancipaci a požadavek rovnosti ve smyslu „stejnosti“ do extrému, ta to odmítá. A já si myslím, že proto ve společnosti schopnost empatie obecně upadá.

  • Je tedy důležité, aby žena toto specifické mateřské působení přijala jako součást svého ženství?

Ano, přesně tak. Podle mě to je součástí poslání mateřství. Nejen hýčkat to dítě, ale působit mateřským citem, mateřskou péčí i na ostatní – na svého muže, celou svou rodinu.

  • To je ovšem v dnešní době pro mnoho žen dost kontroverzní téma, ony přece nechtějí být matkami pro své muže.

Ano, však já se také setkávám s odporem, někomu to připadá úlisné, možná až ponižující. Ale to je pro mě hrozné. Můj názor je ten, že to je otázka moudrosti – moudrá ženská čerpá ze svého mateřství úplně jinou sílu. To se s ničím nedá srovnat. Proto to není nic ponižujícího, naopak. Víte, o tom se těžko mluví a také se o tom moc ani nepíše, protože to je velmi těžko definovatelné. Není to otázka rozumu, na to nejde jít vědecky.

Bohužel, cítím, že hodně žen to odmítá a opovrhuje tím i u ostatních žen. Vzdávají se tím ovšem obrovské síly, je to škoda. To je ta pravá ženská síla, síla mateřského citu. A moudrá žena tak žije, jde a jen tak pohladí, například. Ona to prožívá, to se ani nedá předstírat, jinak hned poznáte, že to je povrchní, že to je jen gesto.

  • Dalo by se to říci i obráceně? Může muž ženu „otatínkovávat“, pokud jí něco od otce chybělo v dětství?

Ano, řekla bych, že to je úplně přirozené. To co, mi tatínek nedal, hledá žena u svého muže a on jí může tento deficit „vykompenzovat“. Je to souhra. Ale ta linka mateřské lásky, ta citová potřeba mužů, je řekla bych, silnější. Mateřské pouto je naprosto specifické a je důležité je mužům zprostředkovávat po celý život.

  • Dalo by se říci, že ženský mateřský cit je tedy dar nejen dětem, ale i partnerovi, manželovi a možná společnosti obecně?

Ano, samozřejmě. Víte, ono to bývávalo naprosto přirozené. O tom se nemuselo mluvit, koumat o tom. V tradičních národech, a takové i stále existují, pokud vím, např. v Jižní Americe nebo Africe, tam je odjakživa matriarchát. Matriarchát stojí právě na této síle a výlučnosti mateřství. Muž má zase úplně jiné dimenze, jinou sílu. Žena vládne rodině, udržuje hnízdo – ona je vůdce. A souvisí to i s potravou, s teplem domova atd.

Muž a žena má celkově úplně jiné ladění, podstatu. Víte co, já bych vám to nejradši namalovala, ukažme si to obrazně…

Muž je hranatý, přímočarý, ano / ne. Muž vychází více z levé hemisféry, která je technická, logická, ano nebo ne, nic mezi tím, všechno je přímé. Žena ale tíhne spíše k citům, proto dokáže být soucitnější, měkčí: možná ano / možná ne. Ženská je kulatá, flexibilní. Umí omámit, lákat, svést – jako světice, hříšnice i čarodějka. Muž je „ano / ne“, žena je celý „slovník“. Žena v sobě má sílu muže ovládat v tom smyslu, že ho motivuje k výkonu, k výdrži, posiluje. Například tím, že se vyjádří obdivně, utvrdí ho o své lásce a důvěře. Žena má ve vztahu s mužem rozhodující vliv. A na tom je postavený matriarchát.

„To všechno je vzájemné. Když muž obdivuje ženu za její ženskost, ona bude ráda jako ženská. A obráceně. To je základní imperativ.“

  • A co ženská emancipace? Nevylučuje se to?

Vůbec ne. Já sama jsem velmi emancipovaná. Toto všechno, o čem jsme právě mluvily, to podle mě „správná“ ženská vůbec neříká, nepřemýšlí o tom, ona to prostě dělá. A emancipace? To je přece samozřejmé, že jsem emancipovaná. To je zase jiná věc. Nemusím o tom mluvit. Důležité je, že se tak cítím, že tak žiju.

  • A jak tu ženskost udržet a kultivovat, když je mnoho žen dnes od rána do večera pracovně v mužském prostředí? Ženy se pak přece musí přizpůsobit a naladit více na ty mužské kvality.

Ano, to je pravda. Žena může klidně být matematička, bioložka, právnička, cokoliv podle svého nadání, ale doma, se svým mužem, si od toho musí odpočinout a nabrat tu potřebnou „citovou nálož“, abych tak řekla. Nebo ještě jinak – doma se žena musí přepnout do „ženského režimu“. Nesmí to své mužské jednání přenášet domů, do rodiny, jinak je to boj.

  • A může nějak muž inspirovat ženu, aby se chovala více žensky?

Samozřejmě. Víte, to všechno je vzájemné. Když muž obdivuje ženu za její ženskost, ona bude ráda jako ženská. A obráceně. To je základní imperativ.

To si muž nemůže nijak vynutit. Ale když jí řekne: „Víš ty jsi tak úžasná, to se mi na tobě tak líbí, jsi tak laskavá…“, obdivuje její ženství. Svým přístupem může muž to ženství v ženě posílit, potvrdit nebo někdy dokonce vůbec probudit její vlastní touhu být jako ženská. A když to samé dělá i ta žena pro svého muže, potvrzuje jeho mužství, ocení jeho sílu nebo rozhodnost například, pak tam je vzájemná podpora a soulad.

rozhovor s Jiřnou Prekopovou o ženské a mužské lásce

Na lásku! Moudrá a šarmantní Jiřina Prekopová pro Umění milovat.cz

  • Takže je důležitý ten vzájemný obdiv? Umět se ocenit?

Určitě, to je zásadní prvek. Když spustíte stylem „Ty jsi tak líný, podívej se, jak ten soused se daleko víc snaží…“, je to jako jed. Musí tam být základní obdiv, aby láska mohla volně proudit. Když žena svého muže obdivuje, on jí slouží rád. Ano, slouží, doslova. A není to lichocení, vy vyjadřujete radost, že je ten druhý takový – a jiného / jinou nechcete. Pak je to vzájemné čerpání podpory.

  • A co byste poradila páru, kde to nefunguje? Mají si to začít vědomě, „povinně“ říkat?

Ano, to jim musím naordinovat. Lidé se k sobě ve vztazích někdy chovají velmi tvrdě. To je takové to „Ty, ty, ty…“, což je špatně, to je nešvar. Důležité je začít od sebe. Komunikace musí vycházet z první osoby. „Já se cítím tak a tak, já potřebuji… Tohle mi připomnělo nepříjemný zážitek v dětství…“ A on vám na to řekne: „No, to jsem nevěděl…“. A vy vidíte v jeho pohledu lítost, pokoru. Tím se učíte tu empatii, jsme u ní zase zpátky. Existují pravidla emoční konfrontace, které je třeba se učit – jedním z nich je oční kontakt, nesmírně důležitý, nejlépe i dotek, držet se za ruku, cítit se blízko při vyjadřování pocitů. Vždy z očí do očí. Pocity si po telefonu do hloubky nesdělíte. Oční kontakt, to je instinkt, i mezi zvířaty. V současné době převládá nepřímá komunikace a my začínáme být slepí vůči emocím. Zaniká to spojení, a velmi rychle. Protože v očích vidíte radost, smutek, zmatek, úlevu, všechno…

  • Jak řešit krize ve vztahu? Jak obnovit lásku?

Je důležité na to jít sebekriticky a říct: „Co jsem ti udělal/a?“. Uznat svůj díl. „Nechtěl/a jsem tě zranit“. Pak se dá snáze pokračovat dál, stále funguje ta empatie.

„Existují pravidla emoční konfrontace, které je třeba se učit – jedním z nich je oční kontakt, nesmírně důležitý, nejlépe i dotek, držet se za ruku, cítit se blízko při vyjadřování pocitů. Vždy z očí do očí. Pocity si po telefonu do hloubky nesdělíte.“

  • A co když je to vážný problém, například nevěra?

To je těžké, záleží samozřejmě případ od případu. Rozhodně bych doporučila nevěru „neluftovat“. Základní postoj je ten, že ačkoliv muži skutečně mají k nevěře větší sklony, mají tendenci k polygamii, jsou prostě snadno „sveditelní“, tak to je. Ovšem jediná správná žena je ta manželka, kterou si muž sám vybral. A pokud se stane, že dojde k nějaké epizodě, často se to stává pod vlivem alkoholu například, je to pryč, není o čem mluvit, co řešit. Moudrá žena ví o tom riziku a nemá cenu po tom nějak pátrat.

  • A co ženská nevěra?

Tam je trochu jiná logika, ženy nemívají sklony k polygamii, mají spíše tendenci střežit hnízdo a rodinu. Ženská nevěra má různé příčiny. Přiznám se, že téma nevěry je těžké téma a není nijak odborně podchyceno. To je téma na knihu (smích).

Stává se například, že žena necítí se svým protějškem souznění. Je prostě jiný, něco jí u toho muže chybí. Řekla bych, že první pomoc, pokud máte doma třeba nějakého úředníka a vás mimořádně okouzlí například hudebník, s nímž cítíte přirozený soulad, spočívá v tom, cíleně hledat ve svém manželovi hlubiny, nějaké přednosti. Zakázat si to jednodušší řešení – odejít. Myslím si, že pokud máte děti, tak těm dětem musíte zachránit tatínka. Ženská nevěra je pro vztah rozhodně závažnější – protože žena hledá někoho, kdo nahradí současného muže. To není epizoda, která jen tak pomine.

  • Co když se o nevěře přece jen dozvíte. Jak potom vzájemnou lásku obnovit, jak ji druhému odpustit?

No, tak to musí udělat jen nějaký blbec, že se o tom dozvíte (smích). Rozhodně bych poradila – nepátrat. A když už to vím a vím, že já miluju jeho a on mne, tak netrestat. Projevovat tu lásku dál, mít otevřené srdce a otevřenou náruč. To je zase ta moudrost. „Nechci o tom nic vědět, nevykládej mi to. Láska mezi námi kvete a jedeme dál. Tečka.“

„Sebevědomí a hlavně ženský půvab, svůdnost. Jedině tak ve vztahu využijete právě skutečnosti, že každý muž se nechá snadno svést. Jednoznačně si myslím, že žena by měla být pro svého muže svůdná, pečovat o sebe a dbát na to, aby byla přitažlivá. Pro muže je toto důležitý způsob, jak mu vyjádřit obdiv a lásku. „

  • To mi skutečně připadá jako velmi moudrý přístup. Ale asi těžký.

Někdo mi kdysi řekl, pravděpodobně nějaká moudrá ženská (smích), takový recept: Pravá, silná, inteligentní, sebevědomá ženská, si řekne: „Já jsem ta první, to VÍM, a ty ostatní, to jsou jen nějaké figury.“

  • Tak to je zajímavé moudro. Zdá se tedy, že v takové situaci je klíčové sebevědomí…?

Ano, přesně tak. Sebevědomá žena si řekne, že stejně lepší než já ten muž nemá.

  • Ženské sebevědomí je asi ve vztahu obecně velmi důležité.

No ano, samozřejmě! Sebevědomí a hlavně ženský půvab, svůdnost. Jedině tak ve vztahu využijete právě skutečnosti, že každý muž se nechá snadno svést. Jednoznačně si myslím, že žena by měla být pro svého muže svůdná, pečovat o sebe a dbát na to, aby byla přitažlivá. Záleží na tom, jak o sebe doma pečujete, jak vypadáte. Když doma chodíte s neumytými vlasy ve vytahaných teplácích a načančáte se, jen když jdete ven, to je špatně. Tím, že se pro svého muže děláte svůdnou a přitažlivou, dáváte mu najevo obdiv. A pro muže je toto důležitý způsob, jak mu vyjádřit obdiv a lásku. Můj muž je přece ten nejlepší a já ho chci milovat a dát mu najevo, že o něj pořád stojím!

  • Na závěr, jaké moudro nebo osvědčenou radu o vztazích byste ještě chtěla zdůraznit?

U žen bych skutečně zdůraznila tu potřebu přijmout svoje ženské kvality a nabídnout je muži v celé šíři – nejen svůdnost, ale i mateřský cit. Ze zkušenosti vidím, že jinak je v tom vztahu neustálý boj. Pak bych zdůraznila vzájemné přijetí, a to se třeba týká i přijetí původních rodin. Důležité je také dodržovat mírové soužití a základní pravidla prevence. No a samozřejmě empatie – vycítit, co ten druhý chce, potřebuje, po čem touží. A také co chci já a co potřebuji, je to i nutnost empatie vůči sama sobě. Vždyť to je i zákon – milovat sama sebe jako bližního…

Moc vám děkuji za váš čas a za příjemné setkání! 

2 Komentáře

  1. Dost zajímavé, k zamyšlení 😊 A.

    • Díky za Vaši reakci! Doteď nad tím též dumám 🙂 Ale leccos už i déle praktikuji a výsledky jsou velmi dobré! Hezký den! k

*