Vyznání lásky – inspirace – Pablo Neruda

Vyznani lásky inspirace
  • Doporučuje
  • Loverotika

Inspirativní chvilka poezie

Stylové poetické vyznání lásky, to není jen tak. Chcete vystřihnout nějaké pořádné, hluboké, osobní, dojemné, prostě po všech stránkách parádní vyznání lásky…a nic. Prostě nic. Nic vás nenapadá. Proč vlastně nestačí napsat jen MILUJU TĚ? Víte, ono to jistě stačí. V lásce vlastně úplně stačí málo a často než pompézně a jednou za uherský rok. MILUJU TĚ je kouzelné už samo o sobě – pokud to myslíte upřímně, samozřejmě.

Ale já vás chápu. Co když fakt chcete svou lásku vyjádřit poeticky, nádherně, až srdce poskočí a začne plát…

Pak je tu velmi bohatý inspirativní materiál nádherných milostných vášnivých básní slavných mistrů. Pro všechny případy vám je tady budeme postupně střádat. Někdo nádherně maluje, někdo nádherně píše. Tak se inspirujte! Pošlete své lásce báseň! Vyberte své lásce tu nejkrásnější milostnou báseň, na kterou natrefíte. Třeba vás zaujme jen mimořádný slovní obrat, ve kterém svou lásku živě vidíte…

 

SONET XVII – Pablo Neruda

NEMÁM TĚ RÁD jak slanou růži nebo topas,

anebo karafiát, z kterého sálá žár:

mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,

jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

 

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá

světlo tisíci květů v poupěti jediném,

to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá

trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

 

Mám tě rád a sám nevím, odkud, odkdy a jak,

mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,

já jinak neumím mít rád než prostě tak,

 

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,

tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,

tak blízcí, že tvé oči se zavřou spánkem mým.

 

SONET XII  – Pablo Neruda

OPRAVDOVÁ ŽENO, rajské jablko, úplňku vyšlý,

bláto rozmačkané se světlem, hustá vůni řas,

jaký se to mezi tvými sloupy otvírá temný jas,

jaké pradávné noci se dotýká muž svými smysly?

 

Ach, láska je cesta, která vodou a hvězdami vede,

dusným ovzduším a prudkými pouštními bouřemi,

láska, to je zápas dvou blesků vysoko nad zemí,

to jsou dvě těla přemožená jediným medem.

 

Polibek za polibkem kráčím tvým vesmírem mdlým,

jdu přes tvé potoky, dědinky, a pohraniční hvozdy

a moje plodivá síla se v prožitek rozkoše mění

 

a uzounkými cestami krve se nesmírně divoce valí,

až dolů se vrhá jako voňavý půlnoční hvozdík,

až je pouhým zábleskem ve tmě, anebo není.

 

Ze sbírky Sto sonetů o lásce, Československý spisovatel – Klub přátel poezie, 1985 

 

*