Láska v praxi I – vzájemná podpora sebelásky

Umeni milvat -objeti, obimani
  • Autor
  • Loverotika
  • Fotografie
  • Raul Lieberwirth
  • Anais GomezC
  • Roberto Terraciano
  • Flickr.com

Jak asi vypadá: Jsi úžasný člověk a já jsem tak šťastný, že jsi moje žena/můj muž…Díky, že jsi to s dětma dnes tak dobře vyřešil, ztratila jsem nervy. Zase jsem si uvědomila, jaký jsi dobrý otec… Teda ty jsi skvělá ženská, fakt holka do nepohody, nedivil bych se, kdybys z toho šílela…Já děti pohlídám, nějak si to zařídím, jen na ten víkend jeď a dobře se bav… Já vím, že mám dost v hlavě, ale musím ti říct, že bych tě za žádnou holku v tom baru neměnil. Pro mě jsi prostě ta nejlepší ženská na světě… Já se s tebou tak dobře bavím, i po těch letech si naše společný chvilky neuvěřitelně užívám, tvůj smysl pro humor prostě miluju… Někdy mě baví poslouchat, jak pracovně jednáš s lidmi, jsi skvělý vyjednavač. Jsem na tebe pyšná. A navíc je to takový rajcovní, brouku… Teda děti, ta maminka je šikovná, co? Měla toho chudák tenhle týden tolik a ještě stihla upéct tak vynikající kuře, lepší jsem už dlouho nejedl. To si večer zaslouží nějaké speciální zacházení… To jsem šťastná, že jsi tak čestný chlap a toho kolegy ses zastal. To by udělal málokdo… Přála bych si, abys sám sebe měl rád aspoň tak, jako já miluju tebe…

Respekt, úcta, uznání a vyznání. Tak tohle je úplný základ každé zdravé opravdové lásky. R.E.S.P.E.C.T. (znáte ten song od Arethy Franklin…). Respekt vůči druhému, respekt jeho jedinečnosti a originality. To znamená se s respektem a důvěrou k sobě a milovaným chovat a dávat jim to otevřeně najevo. Často. Příležitostí máte mraky, jen je musíte chtít vidět.

Každý z nás jsme jedinečná osobnost. Každý ze 7 miliard lidí, nebo kolik nás na zemi aktuálně je, je unikátní mix vlastností, názorů a zkušeností. Právě pro ten jedinečný originální mix milujete toho, koho milujete. A i vy sami jste mix unikát originál, tak za to nezapomeňte milovat sami sebe! Nikoho jiného stejného nenajdete. A je třeba to jednoznačně dávat najevo, pořád dokola druhému potvrzovat, že pro vás hodně znamená, že je prostě dobrý člověk. Tím milovaného člověka ujišťujete, že si ho vážíte, podporujete jej v jeho sebelásce a připomínáte mu jeho jedinečnost, na niž má být právem pyšný – kdyby na to náhodou v běhu života zapomněl. To se totiž stává. Proto opakování je matka moudrosti. A lásky taky.

Problém (chtěla jsem napsat vtip, ale ona to většinou není úplná legrace) je v tom, že jen ten, kdo zdravě miluje sám sebe, dokáže plně respektovat druhé a nečiní problém svoji úctu patřičně projevit. Zdravě milovat sám sebe znamená poznat sám sebe a přijmout se takový, jaký jsem. Ano, i s chlupama, chybama, mindrákama, problémama. Navzdory tomu všemu buďme k sobě laskaví. Láska ví… Sebeláska není sobectví, není to hřích. A jestli vám v hlavě jede tento program, pokuste se jej nahradit jiným programem. Jsem dospělý člověk, jsem takový a makový, ale mám se prostě rád. Tečka. Koučujte svou vlastní sebelásku. To je to nejdůležitější, co pro sebe můžete udělat. A často je to to jediné, s čím my sami můžeme něco dělat. Naučte se pochválit, odměnit, odpustit si chyby a omyly. Naučte se chválu přijmout, nesnižovat se, nepodceňovat, neumenšovat. Mimochodem přesně tak poznáte, že se někdo nemá úplně rád: vyseknete někomu upřímnou poklonu a začne to…ironické sebepodceňování, vysvětlování, že to není pravda, že se mýlíte, že Máňa je v tom lepší atd. Ten, kdo má sám sebe zdravě rád vám na kompliment s úsměvem odpoví: „Díky, to mě těší!“.

Pro sebelásku kontra lásku k druhým platí zlaté pravidlo: MILUJTE SAMI SEBE STEJNĚ TAK JAKO DRUHÉ. Ani míň, ani víc. I v bibli se to píše, a to je velmi moudrá kniha. Milujte bližního svého JAKO sebe samého. Sebeláska není žádný hřích, naopak. Zdravá sebeláska je životní základ a klíč do ráje zdravých příjemných vztahů.

Flickr_Roberto_Terraciano_light

Kde není obstojné sebelásky, z níž je možné čerpat v dobách krizí nebo osamění, dostává se dotyčný do pasti. „Jede“ jen na lásku od okolí a očekává lásku od druhých, od vztahů. Jenže základní lásku, kterou máte dát sami sobě, vám nikdo jiný nedá. Nikdo vám nikdy všechna vaše očekávání nesplní do mrtě – ani matka, ani otec, ani manžel nebo partnerka. Nikdo vás nebude zahrnovat láskou od rána do večera, sedm dní v týdnu. Mimochodem, to byste se navzájem spíš brzy udusili. Ten, kdo vás zdravě miluje, má také svůj život. Každý máme právo na čas pro sebe a taky je třeba si uvědomit, že každý máme světlé i temnější chvilky. Obzvlášť ty temnější je potřeba nebrat osobně. Nezavírat svoje srdce před láskou a nezatvrzovat se, když je zrovna vaší milované bytosti ouvej, ale soustředit se v tu chvíli více na sebe a čerpat ze svých vlastních zdrojů sebelásky a univerzální lásky, lásky jako takové. Je to zpočátku trochu těžké, o tom žádná. Ale jde to.

Když si tenhle princip neuvědomíte a nenaučíte se mít rád/a, vždycky bude ta základní láska chybět, i kdyby se druhý stavěl třeba na hlavu. Budete mít tendenci druhé příliš měnit, obviňovat, všechno si budete brát až moc osobně, budete třeba i žárlit a potřebovat mít nad druhými moc, protože se cítíte často ohrožení. Jenže to nemá s láskou vůbec nic společného. A dokonce to mívá i zcela opačný efekt. Takovým chováním druhé spíš odradíme, místo abychom je inspirovali k prohlubování lásky vůči nám. Pozorujte signály, které druhý vysílá, nejlepší samozřejmě je, když nalije čistého vína a řekne přesně, co je mu nepříjemné a proč – a co nejdříve. Respektujte to a zařiďte se podle toho.

Pro málokoho je sebeláska běžná záležitost a každý se jí musí více méně učit. A když na důležitost sebelásky přijdeme, většinou už jsme i v nějakém vztahu. Protože vidíme svoje chyby zveličeně, vidíme tak i chyby druhých a stejně jako sobě to dokážeme i jim pěkně osolit – to je špatně, tamto je špatně, zase jsi to udělal blbě, všechno je špatně, no jó, ženská…. Kritika, pokud je příliš častá, zdrcující a bezcitná, opominu-li, že je většinou i úplně zbytečná, nevykoná nikdy ani desetinu toho, co pohotová chvála. Chvalme se navzájem co nejvíce. Přesně tak vypadá vzájemná podpora v sebelásce,  je to vlastně takový reciproční koučink sebelásky.

O sebelásce jako základním předpokladu schopnosti milovat píše Erich Fromm v senzační knize Umění milovat (velká životní inspirace právě jeho dílem a klasickým dílem Ovidiovým dalo jméno tomuto inspiračnímu portálu…). Stručně o knize se dočtete zde, vřele doporučuji přečíst knihu celou, nicméně teď krátce ohledně té sebelásky. Sebeláska je pro Fromma alfa omega umění milovat proto, že jen tak, jak milujeme sami sebe, dovolíme druhým, aby nás milovali. Sebeláska je naprosto limitující pro lásku, kterou k sobě pustíme zvenčí, ze vztahů s druhými. Potkala jsem už dost vztahů, kde si jeden z partnerů stěžoval, že ho ten druhý „málo miluje“. Vždycky to byl právě on nebo ona, kdo „málo miloval“ sám sebe, kdo si málo věřil, a tím pádem málo věřil i té jejich společné lásce. I kdyby vás druhý zahrnul já nevím jakou láskou, uvidíte a prožijete jen míru, kterou milujete sami sebe. Ostatní přijde jaksi vniveč, i kdyby vám váš milovaný nosil modré z nebe (ale on nejspíš nebude, protože dobře cítí, kde je hranice vaší lásky). Čím více kultivujeme lásku vůči sobě samým, o to větší lásku dostáváme od svých milovaných blízkých. Zní to možná až moc teoreticky, ale v praxi to prostě funguje.

Sebeláska by měla mimo jiné fungovat i jako takový ochranný alarm v případech, kdy někdo ohrožuje vaši základní lidskou důstojnost. V sebelásce vás nikdy nebude podporovat ten, kdo s ní má sám velký problém, nevěří si nebo je dokonce už ve stadiu patologické destrukce. Agrese, taková ta hnusná, hrubá a setrvale ponižující, k lásce nepatří ani omylem. Program v hlavě typu „no včera mě sice zbil, ale byl opilý a dnes už se chová nádherně, on mě vlastně miluje“ je špatně. Jestliže s někým takovým žijete a nevidíte nejmenší vůli růst s pomocí intenzivní psychoterapie, vezměte nohy na ramena. Nechte se zachránit svou vlastní sebeláskou. Uvědomte si ji a pracujte na ni. Jinak se vám totiž může stát, že si najdete partnera podobného a bude to z louže pod okap. V případech domácího násilí, soustavného ponižování, destruktivní závislosti a spoluzávislosti se vždy obraťte na odborníka nebo v tom podporujte všechny, koho se to ve vašem okolí týká. Na to je tento inspirační portál krátký. Katalog odborníků najdete např. na www.psychologie.cz nebo i jinde.

Anais_GomezC_Flickr

Na závěr ještě jedna poznámka. Úroveň vlastní sebelásky získáváme v dětství a záleží na základní úrovni sebelásky našich rodičů. Jo, zase za to tak trochu „můžou“ chudáci rodiče a matka určitě nejvíc. Píšu to ironicky, ona je to samozřejmě vážná věc, ale chci tím naznačit, že jakmile dospějeme, máme velkou šanci uvědomit si bez krášlení, jak to vlastně u nás doma bylo a pokusit se s tím vědomě zacházet. Máme možnost přestat to dělat a ukázat dětem, že to jde, že se člověk může naučit mít sám sebe rád. Často si musíme svou sebelásku prostě vybojovat, navzdory všemu, co nás potkalo a čeho se na nás kdo dopustil. Někdo s pomocí, někdo méně pošramocený  možná jen s pevnou vůlí, odhodláním a hromadou inspirace. Technik a rad a tipů, jak podporovat sebelásku je hodně. Začněte tím, že sami sebe budete pravidelně, pěkně každý den, chválit. Chvalte sebe a chvalte své blízké milované. Chvála je láska a to je lék.