Nasaďte laťku vysoko, netolerujte zraňující chování

  • Autor
  • Karolina
  • Fotografie
  • Unsplash.com

V rámci výzkumu v proslulé Laboratoři lásky dr. John Gottman vypozorovalm že šťastné páry si navzájem hlídají vyšší normy chování. Ty nejúspěšnější páry jsou takové, které už i v začátcích odmítají akceptovat zraňující chování. Nízká úroveň tolerance špatného chování na začátku vztahu rovná se šťastnější pár.

Nepodléhejte klamu, že ten druhý „se sám změní“, že „jí to přece musí dojít, jak se ke mě hnusně chová“. Nemusí a jestli se nestane zázrak, nejspíš ani nedojde. Budete vedle sebe žít, budete se dál zraňovat a v jednom nebo v druhém nebo v obou bude narůstat nespokojenost a frustrace. Jedno zranění a nedorozumění bude přibývat na další, až z těch zranění a naštvání bude hromada. Čím větší hromada, tím častější přesvědčení, že všechna zranění jsou úmyslná a druhý je dělá schválně. Míra pochopení a ochoty odpustit a vidět druhého v dobrém světle tím klesá. Pak to bude chtít hodně práce a důslednosti, abyste se té hromady zbavili a začali „s čistou laťkou vysoko“. Nebo se jeden sebere, zapíchne do té hromady vidle a půjde dál. I to se stává.

 

Když nereagujeme na zraňující chování (oboření, přitroublé poznámky, úšklebky, ignoraci atd.), znamená to, že ho schvalujeme. Dotyčný má pocit, že je všechno ok.

Když nás někdo bouchne, řekneme au. Ať je to záměrně nebo je to nehoda, automaticky dáme bolest najevo. „Au, to bolí!“ A pokud dotyčný není vyloženě hulvát, nepřítel nebo blbec, automaticky řekne: „Jé, promiň, já nechtěl.“ / „Promiň, to mě mrzí.“ Příště si dá větší pozor.

Proč to tedy neděláme automaticky, když nás někdo zraní slovem nebo nevhodný chováním?

Dát najevo, že nás druhý svým chováním zranil, to je právě to nastavování a držení pomyslné laťky. Záleží na nás, co si necháme nebo nenecháme líbit!  

„Teda to se mě dotklo, cos mi teď řekl/a.“ / „Takhle se ke mě nechovej – chápu, že máš po celém dni vztek, ale já za to nemůžu.“ / „Připadám si jak malej kluk, když mě takhle peskuješ.“ / „Jednáš se mnou hrubě, to mi vadí a je mi to líto.“ / „Jo, jsem uražená a zklamaná. Řekls mi ošklivou věc a doteď se z toho nemůžu vzpamatovat.“ ….

Důležitá poznámka: dusno, nekomunikace a odsekávání „Nic.“ na otázku „Co se děje?“ není správná reakce na emoční zranění. Druhý musí vědět, čím přesně vás zranil, co se stalo.

Čím výš laťku máte a čím častěji se ozýváte, když druhý ujede a chová se nehezky, o to příjemnější a lehčí atmosféra mezi vámi panuje. Vzájemně se tak učíte spolu komunikovat na jemné úrovni. Stačí pak málo a víte. Nejsou nutné bůhvíjaké scény, aby si partner uvědomil, že vás zranil. A jste k sobě navzájem i shovívavější, odpustíte si. Zraňujeme se většinou neúmyslně – ujedou nám nervy, jsme ve stresu, máme náladu pod psa, je den blbec…

A ještě jedna věc k tématu. Nečekejme od sebe navzájem, že každý z nás má tu laťku autmaticky stejně. Někdo jí má totiž proklatě nízko. Z rodiny, z chladného prostředí, z drsnějších životních zkušeností. Někdo jí má zase možná až moc vysoko a odezírá, jestli náhodou něco neprovedl nebo se nedokáže zasmát dobře míněnému vtipu na svou adresu. Lidé v dlouhodobém vztahu se vzájemně neustále učí, ladí se. Tu ubere jeden, tu druhý, to je v pořádku. Ale nikdy není dobré rezignovat a vědomě laťku nasadit o řád níž, zatnout zuby a držet. Když máte děti, posíláte dál přístup, že nechat do sebe kopat je v pohodě. Není to v pohodě.

Dát najevo „au“, když vás fakt zabolelo chování druhého, to se musí jednoznačně a hned! Čím dříve laťku nasadíte výš, tím lépe. Když se to nepodařilo na začátku, korekce v rámci dlouhodobé péče o lásku jsou možné a nutné kdykoliv.

 

 

 

 

 

 

 

 

*