Jak zvládat hádky, nepříjemné hovory, scény, vzteklé výlevy a další vypjaté situace? Zaručená je inspirace od profesionálů, kteří radí i zkušeným policejním vyjednavačům. Pár velmi dobrých tipů doporučuje americký psycholog Dr. Albert J. Bernstein (v češtině vyšla jeho slavná kniha Citoví upíři) a určitě by se na tom shodlo i mnoho dalších odborníků.
1. Zaprvé a především, zůstaňte klidní.
Ano, to není zrovna nic nového a lépe se to řekne než udělá… Proč to je vlastně tak důležité? Není přece jen lepší taky upustit páru? Určitě ne. Vycházejme z předpokladu, že v dosahu máme už jednu osobu, která ječí nebo se vzteká a reaguje nepřiměřeně. To nejhorší, co se může stát, jsou dvě ječící osoby. Když začnete ječet a řvát taky, nic nevyřešíte – dojít k racionálnímu řešení v takovém stavu totiž není fyzicky možné (vědecky dokázáno).
Nikdy neříkejte člověku vytočenému do běla, aby se uklidnil nebo přestal křičet. To je absolutně kontraproduktivní. Bude mít pocit, že ho komandujete a vytočí ho to ještě víc. Vyzkoušejte něco ve smyslu: „Mluv prosím víc pomalu, špatně ti rozumím, chci přijít na to, o co tu jde a jak můžu pomoct.“
Zůstat klidný/á a ustát něčí běsnění není jednoduché, protože se musíme ubránit našemu vlastnímu instinktivnímu „dinosauřímu mozku“ a ten funguje na principu „útěk nebo útok“. Co s tím? Ano, chce to trochu mentálního tréninku. Trochu celoživotního mentálního tréninku, lépe řečeno.
Nepanikařit v hádce nebo krizových situacích se ale dá učit – astronauti, samurajové, vojáci a záchranáři na to mají různé fígle. Tím nejzákladnějším jsou dechové techniky – laicky „počítat do deseti“ a cíleně zpomalit dech. Pomalý nádech / pomalý výdech. Podobných technik na zvládání panického stresu je víc, zapátrejte.
Cíl je jasný: pomoci milované osobě dostat se z nepříjemné situace a nenechat se strhnout. Každý chvilku tahá pilku, přátelé. Jeden nikdy neví, kdy ho něco takového popadne a bude velmi rád, když bláznivou situaci ustojí ten druhý s grácií a případné negativní výlevy nonšalantně přejde.
2. Jednejte s partnerem jako s dítětem
Pozor, tím není míněno chovat se vůči přemrštěně reagující osobě s despektem, blahosklonně a povýšeně.
Míní se tím to, že s vřeštícím dítětem nemá smysl diskutovat a sáhodlouze mu něco vysvětlovat. Neuklidníte ho ani tím, že na něj začnete křičet. To nejlepší, co můžete udělat, je celé drama prostě ignorovat. Dělat, jako by nikdo naproti vám nekřičel, neječel. Případné nadávky, urážky pouštějte jedním uchem tam, druhým ven – nejspíš je stejně tak zle ani nemyslí.
Co dál?
3. “Mluv prosím víc pomalu, nerozumím ti a rád/a bych nějak pomohl/a.“
Kouzelná formule. Jakékoliv opatření, které zpomalí situaci, vám hraje do karet. Psychologové nebo speciální agenti vyjednavači doporučují: ZPOMALTE KONVERZACI.
Nikdy neříkejte člověku vytočenému do běla, aby se uklidnil nebo přestal křičet. To je absolutně kontraproduktivní. Bude mít pocit, že ho komandujete a vytočí ho to ještě víc.
Vyzkoušejte něco ve smyslu: „Mluv prosím víc pomalu, špatně ti rozumím, chci přijít na to, o co tu jde a jak můžu pomoct.“
Víte, proč to tak funguje? V hlavě se odehraje důležitá změna. Ječící osobě dáváte najevo zájem a ukazujete, že nechcete bojovat.
A jen tak mimochodem – schválně někdy zkuste KŘIČET POMALU!!!
4. “Co bys chtěl/a, abych teď udělal/a?
Řekněme, že uvedené nápady fungují a vytočená osoba už tolik nekřičí – ale vztek, naštvání nebo zoufalství otočené proti vám pořád přetrvává. Co teď? Dr. Albert J. Bernstein radí:
„Jakmile se podaří, že daná osoba přestane křičet, zeptejte se: „Co bych podle tebe teď měl/a dělat? Dotyčný musí na chvíli zastavit a přemýšlet. Z „dinosauřího mozku“ se dostávají myšlením do kortexu a pak je možné vyjednávat.“
5.Nepoužívejte oznamovací tón. Ptejte se.
Obrovská chyba – když už se náhodou dostaneme do této fáze a nesklouzneme taky ke řvaní, začneme vysvětlovat. NIC NEVYSVĚTLUJTE. Chcete vysvětlit proč…? Protože dotyčná osoba si to vyloží jako zamaskovaný útok. Vlastně tím jen slušně říkáte: „proto a proto mám já pravdu a ty se mýlíš“.
„Jedno z hlavních pravidel, které lidem říkám, když chtějí s někým dobře vyjít, je: ptejte se, neoznamujte, nevysvětlujte.“ Dr. Albert J. Bernstein
Další povolenou strategií v této fázi je tzv. aktivní naslouchání – empaticky zrcadlíte, co druhý říká.
6. Začínejte věty: „Já bych rád/a…“ místo „Ty jsi…“
Vědecky i prakticky ověřeno. Co nejvíc se vyhýbejte větám začínají na „Ty“ (generalizace typu „Ty nikdy / ty vždycky / ty pořád“ – absolutní zákaz používat…).
7. Přenechte druhému poslední slovo
Odolat pokušení mít poslední slovo je zásadní moment – když na něm budete trvat, veškeré své úsilí tím můžete hodit do koše. Ve jménu lásky odolejte svému egu a vytrvejte!
Instituce posledního slova je stejně tak jako vysvětlování převlečený pokus o dominantní projev „já mám pravdu, ty jsi mimo“. Jestli jste na sebe vzali šlechetný úkol uklidnit situaci a vedli jste si celou dobu tak dobře, klidně přenechte pocit „mám pravdu“ tomu druhému. Víte, vůbec o nic nejde – je to totiž jen pocit. Pravda je přece tak relativní…
Neberte si to osobně
A ještě jedna zajímavá myšlenka od Dr. Alberta J. Bernsteina:
„Když vám kdokoliv řekne cokoliv (urážlivého), ptejte se v duchu: Proč mi to říká? Co se mu děje / co se mu asi mohlo stát? To je brána k porozumění a empatii. Spíš než abyste druhé soudili a hodnotili, pokuste se jim nějak porozumět.“
…Jinými slovy, neberte si všechno tak osobně. Většina ošklivých věcí, které nám blízcí i dalecí v afektu řeknou, se nás totiž vlastně týká jen málo nebo dokonce vůbec!
Zdroj: How to deal with emotionally explosive people, Albert J. Bernstein PhD.
0 komentářů