Úplně jednoduché, úlevné moudro. Opravdová láska a zranitelnost prostě patří k sobě. Banalita, kterou stojí za to si občas zopakovat. Když si to uvědomíme, pomůže nám to přistoupit k ostatním i k nám samotným s větší tolerancí a laskavostí. Nebát se dát své vnitřní rozpoložení najevo vnese do života větší opravdovost a projasní mnoho situací.
Ano, v každém z nás je někdy malá dušička, i když si málokdy dovolíme si to připustit nebo to přímo říct. V tom je totiž právě ten největší háček. Dát najevo, že nás zrovna něco bolí, nevěříme si, cítíme nejistotu nebo máme nějaký problém, to chce odvahu.
Dáváme tím najevo svou zranitelnost. A to se málokomu chce. Druzí nás mohou pak zranit ještě víc nebo naší oslabenosti nějak zneužít, takže je to riziková záležitost. Nebo máme mylné vnitřní přesvědčení, že bychom tím ztratili pověst pořádných borců. Nebo je tu ještě jedna možnost – prostě nechceme druhým přidělávat starosti. Hrajeme hru „já jsem v pohodě“, protože každý má svých starostí přece dost. My jsme šikovné holky, šikovní kluci, kteří si vždycky všechno vyřeší sami a nikoho se svými problémy neotravují.
Největší problém je, že tu malou dušičku dokážeme maskovat často úplně blbě. Negací, podrážděností, nevrlostí, útočností, pasivní agresivitou, ignorací, obviňováním. Místo aby se nám dostalo podpory a soucitu, nebo aspoň ochranné lhůty ve své vlastní noře, chováme se tak, že si ten druhý ještě přisadí.
Tato různá přesvědčení pominu, i když je mimořádně užitečné je vynést na světlo boží a prohlédnout ze všech stran. Většinou zjistíme, že nejsou tak dobrá a užitečná, jak jsme si původně mysleli. Že nám život umí pěkně zkomplikovat.
Nemaskujte, jděte s pravdou ven
V souvislosti s láskou a vztahy bych chtěla upozornit na jinou věc. Bolavá dušička by se nejradši a jednoduše prostě nějak projevila, ale když jí to nechceme dovolit, musíme ji zamaskovat. A teď nastává právě ten největší problém. My tu svojí malou vystrašenou dušičku dokážeme často maskovat úplně blbě. Negací, podrážděností, nevrlostí, útočností, pasivní agresivitou, ignorací, obviňováním.
Na to samotné maskování vynaložíme tolik energie, že na nějaké jakž takž milé jednání nám vůbec nic nezbyde. A jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – 4 jezdci apokalypsy mají pré a komunikace se lehce zvrhne v něco nepěkného. Místo aby se nám dostalo podpory a soucitu, což někdy fakt zoufale potřebujeme, nebo aspoň ochranné lhůty ve své vlastní noře, abychom zkonsolidovali síly, chováme se tak, že si ten druhý ještě přisadí. A pak je ten viník všeho právě on, ten za všechno může, na něj to všechno svedeme – a příležitost k zajímavé sebereflexi i intimnímu sdílení je fuč.
Přitom by stačilo kolikrát říct: „Hele promiň, je mi blbě, cítím se pod psa atd…“ Není to sice kouzelný proutek, naše situace se tím asi hned nevyřeší. Ale aspoň váš parťák bude vědět, o co tu doopravdy jde, na čem jste vy a na čem on. Projasní se to. Naši partneři pak nemají tendenci brát si všechno tak zoufale osobně. Spíš dají přirozeně najevo, že jsou na naší straně, podpoří nás, utěší. Někdy úplně stačí, když nás nechají prostě být.
Opravdová láska a chvála zranitelnosti
V každém z nás je někdy malá dušička. A to „někdy“ mohou být klidně i celá období. Zrovna současná doba je těžká pro mnoho z nás. Opravdová láska pro nás pak může být zdrojem podpory a síly – to ovšem za předpokladu, že jdeme s pravdou ven. I když nás to bolí. Nebo právě proto.
Zranitelnost je obrovská síla, ne slabost. Velmi zajímavě o zranitelnosti píše a přednáší autorka Brené Brown. V češtině vyšla její kniha Síla zranitelnosti, pro začátek si k tomuto tématu můžete pustit její skvělou přednášku na TEDx. Dokonce se u tohoto citlivého tématu nečekaně i celkem nasmějete.
Tam, kde je ve vztahu láska, se nemusíme zranitelnosti bát. Zranitelnost je klíč. Klíč k opravdové lásce.
0 komentářů