Moderní bible lásky, která se nejen názvem, ale hlavně obsahem, stala inspirací webu Umění milovat.cz. Hlásíme se k hodnotám a odkazu, který Erich Fromm ve své knize Umění milovat představil, a doufáme, že je pomocí tohoto webu pomůžeme šířit do světa.
Láska se dělá – a jakou lásku si uděláte, takovou ji máte!
Kniha Umění milovat vyšla v roce 1956 a ve své době musela být naprosto revolučním zjevením. Vlastně je revolučním zjevením tak trochu dodnes. Do té doby a od té doby toho o lásce z odborného hlediska nikdo moc nenapsal. Frommova základní teze, že láska se dělá, láska jsou skutky a souvisí s vůlí, nabourala v západním světě obecně přijímanou pasivní romantickou představu, že láska je k někomu seslána shůry a k někomu ne. Pokud se podle této představy někdo řídí, určitě tato kniha stojí přímo za přečtení. Prolistovat ji doporučuji všem. Čím dříve, tím lépe. Erich Fromm vás nebude nijak kolíbat a konejšit. Pro lásku se musíte rozhodnout a musíte pro ni něco dělat. Psycholog, který píše o lásce – jasně a logicky, místy možná až utopicky, ale to k tématu lásky viděném v univerzálním měřítku patří.
Erich Fromm – psycholog, sociolog, filozof (23.3.1900 – 18.3.1980)
Umění milovat podle Ericha Fromma
Trocha filozofie na úvod. Láska je základní lidská touha po sjednocení s druhým člověkem – opravdovou zralou láskou člověk konstruktivně překonává svoji přirozenou úzkost z odloučení a samoty.
„…vědomí krátkého vlastního života, vědomí, že se člověk narodil nikoliv ze své vůle a proti své vůli umře, že umře před těmi, jež miluje, či oni před ním, vědomí osamocení a odloučení, vědomí bezmocnosti vůči silám přírody a společnosti, to vše dělá z jeho rozervané, oddělené existence vězení. Musel by zešílet, kdyby se nespojil nějak s vnějšími lidmi, s vnějším světem…“
Dílčí nebo pomíjivou alternativou lásky jsou všechny orgiastické extatické stavy, konformní splynutí se skupinou a tvůrčí činnost.
„Jednota dosažená produktivní prací není jednota mezi osobami; jednota vytvořená orgiastickým splynutím je přechodná; jednota na základě konformity je jen pseudojednota. To jsou jen dílčí odpovědi na problém lidské existence. Plná odpověď je v dosažení splynutí mezi osobami, ve splynutí s jinou osobou, v lásce….. Touha po lásce je nejmocnějším snažením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost.“
Důležitost lásky odráží i skutečnost, že je ideálem ctnosti ve všech humanistických náboženstvích a filozofických soustavách za poslední čtyři tisíce let západní a východní filozofie. Láska tu byla, je a bude.
Fromm vymezuje lásku vůči symbiotickému spojení „upírského typu“, které popírá individualitu, ubírá z celistvosti jednoho na úkor druhého. Zralá láska naproti tomu zachovává jedinečnost a celistvost, milující lidé zůstávají stále sami sebou.
„Zralá láska je spojení za podmínky zachování vlastní celistvosti. V lásce dochází k paradoxu, že dvě bytosti splynou v jednou, a přesto zůstávají dvě.“
Kniha Umění milovat je stále v prodeji – nejnovější vydání.
Základní teze knihy Umění milovat
Láska je aktivita (v protikladu k pasivní romantické představě). Láska je aktivní síla v člověku – láska je především dávat, ne přijímat.
„Co dává jeden člověk druhému? Dává sám sebe, …co je v něm živé, dává mu ze své radosti, ze svého zájmu, ze svého pochopení, ze svých vědomostí, ze svého humoru, ze svého smutku – ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé. Nedává, aby přijímal; dávat je samo o sobě vybraná radost. …..V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba.“
Láska je dávat, nikoli „vzdávat se“. Dávání je produktivní, umocňuje pocit vlastní vitality, vnitřní energie a bohatství. Dávání přináší radost. Aby byl princip dávání takto vnímán a radostně prožíván, je zapotřebí charakterové zralosti. Tu lze popsat jako dosažení převážně produktivní orientace – překonání sobeckého narcicstického zaměření (hromadit pro sebe s primárním ohledem na své vlastní potřeby).
Láska existuje v mnoha formách, 4 základní prvky jsou ovšem pro všechny formy lásky stejné: péče, odpovědnost, úcta a znalost.
„Kromě dávání se aktivní charakter lásky projevuje také tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky společné všem formám lásky: péči, odpovědnost, úctu a znalost.“
Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Na příkladu mateřské lásky je nutnost aktivní péče nejzřetelnější, jako dílčí, ovšem zásadní aspekt je starostlivost a péče přítomna ve všech milujících vztazích.
Láska je odpovědnost. Odpovědnost pojatá jako zcela dobrovolný akt – život milované osoby není jen její věc, ale přirozeně i má starost, můj zájem.
Láska je úcta. Respekt k jedinečnosti milovaného člověka a radost z jeho růstu. S respektem souvisí podpora nezávislosti, podpora toho, co je pro milovanou osobu důležité nikoliv kvůli mě, ale kvůli ní. Respekt jako prevence k ovládání, vnucování vlastních představ a hodnot.
Pravá láska je znalost. Teprve když drihého dobře známe, plně respektujeme a milujeme.
„Péče a odpovědnost by byly slepé, kdyby je nevedla znalost. Znalost by byla planá, kdyby nebyla motivována péčí. Je mnoho vrstev znalosti – znalost, která je složkou lásky, nezůstává na povrchu, nýbrž proniká k jádru.“
Láskyplná znalost je v protikladu ke krutému „rozpitvání“, připravení druhého o tajemství za cenu zničení (sadismus). Poznání skrze lásku – poznání zážitkem spojení.
„Péče, odpovědnost, úcta a poznání na sobě navzájm závisí. Jsou syndromem rysů vyzrálé osobnosti, tj. osbonosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, vzdala se narcistických snů vševědoucnosti a všemohoucnosti, která získala pokoru založenou na vnitřní síle, již může dát jen pravá tvůrčí činnost.“
Polarita – mužský a ženský princip
Erich Fromm v knize Umění milovat zohledňuje i polaritu mužského a ženského principu. Univerzální a existenciální potřeba lásky z důvodu pocitu odloučenosti člověka dostává ve spojení muže a ženy ještě další rozměr specifické biologické touhy po spojení mezi mužským a ženským pólem. Polarita mezi mužskými a ženskými principy navíc existuje i uvnitř každého muže a každé ženy. Tuto psychologickou úroveň polarity považuje za hnací motor tvůrčí činnosti jako takové i mezi lidmi.
Principiální mužství a ženství nese dle Fromma svůj specifický symbolický charakter. Mužské kvality: pronikání, vůdcovství / soutěživost, aktivita, kázeň, dobrodružství. Ženské kvality: plodnost, vnímavost, realismus, touha ochraňovat, mateřská láska, vytvrvalost. V každém jednotlivci se charakteristiky mísí, obecně lze říci, že celkovému ladění dominuje ten který princip podle fyzického pohlaví, ale nemusí to tak nutně být. Souvisí s tím také otázka negativní kompenzace v případě nevyzrálé osobnosti.
Druhy lásky
Láska mezi rodiči a dětmi
Láska rodičovská a láska dětská vůči rodičům je velmi specifická. Dává lidem základ do všech ostatních vztahů – mateřská láska má moc uvést dítě do světa lásky nebo naopak nedostatek bezpodmínečné mateřské lásky do světa, kde láskyplné vazby nefungují, svět je chladný a nevlídný. Tento základní nedostatek se později velmi špatně překonává a kompenzuje.
Dítě se v přijímání a dávání lásky vyvíjí. Zhruba do 8 nebo 10 let dětem záleží jen na tom, aby byly milovány. Aby je rodiče milovali za to, co jsou. Kolem této zlomové věkové hranice začínají děti vnímat, že lásku také vytvářejí svou vlastní činností. Z čistého přijímání lásky se orientace dítěte mění i na dávání lásky. Už se nezajímá čistě jen o své vlastní potřeby – vytváří lásku, vytváří vazby s druhými. S vývojem schopnosti milovat se vyvíjí i orientace na objekt lásky. Zatímco na počátku je dítě těsně napojeno na svou matku, postupem času se na ní stává méně závislé a přirozeně se orientuje na otcovskou lásku, nabývá na důležitosti při vstupu „do světa“. Dalo by se i říci, že je to vývoj od kvality bezpodmínečné lásky ke kvalitě lásky podmíněné, přičemž obě tyto kvality jsou důležité pro sovojení komplexní schopnosti milovat.
„Dětská láska se řídí principem: „Miluji, protože jsem milován.“ Zralá láska se řídí principem: „Jsem milován, protože miluji.“. Nezralá láska říká: „Miluji tě, protože tě potřebuji.“. Zralá láska říká: „Potřebuji tě, protože tě miluji.“
Ideálně posláním matky je, aby dala dítěti pocit bezpečí v životě a poslání otce je dítě učit potýkat se s problémy, s nimiž se setká ve vnějším světě. Nakonec se vyzrálá osobnost člověka dostane do stadia, kdy je sám sobě matkou i otcem.
Předměty lásky
Záběr lásky je velmi široký. Fromm vyzývá, aby lidé chápali lásku jako univerzální aktivitu, která se nezužuje jen na určité osoby nebo subjekty. Zralá láska je všeobjímající síla. Zúžení orientace na jedinou osobu nebo pouze skupinu osob nemá s láskou nic společného, je to jen určitý druh závislosti.
„V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím miluji svět, v tobě miluji sebe.“
Přesto má láska vůči různým subjektům svá specifika:
Bratrská láska – princip lidské solidarity – láska mezi rovnými, kvalita spojenectví a vzájemné pomoci.
Mateřská láska – svou povahou nerovný vztah. Matka má důležitý životní úkol, a to péči o život dítěte a jeho růst, ale i vnuknutí základní důvěry a lásky k životu. Přirozeností mateřské lásky je také podpora oddělení a nezávislosti dítěte. Žena – matka prochází obrovskou zkouškou, musí se oddělit od svého dítěte, nechat ho žít jeho vlastní život. Není to úkol jednoduchý a zvládnou to jen zralé ženy, které skutečně umí milovat.
Erotická láska – naplnění touhy po spojení s druhým člověkem. Je ze své povahy exkluzivní (oddávám se jednomu člověku ze svého rozhodnutí, je to akt vůle), ovšem neměla by být od univerzální kvality bratské lásky zcela oproštěna (abych miloval z podstaty svého bytí a abych prožíval druhého člověka v podstatě jeho bytí).
Sebeláska – základní předpoklad schopnosti milovat! Člověk si sám sebe musí cenit, musí v sebe sama věřit.
„Mé vlastní já musí být předmětem lásky, stejně jako jiní lidé. Kladný postoj k vlastnímu životu, štěstí, růstu, svobodě, má své kořeny ve schopnosti k lásce… Je-li člověk schopen tvůrčí lásky, miluje i sebe.“
Sebeláska není totéž co sobectví. Fromm takové pojetí vyvrací – sobecký člověk není schopen milovat sám sebe, je to klam, ve skutečnosti je vůči sobě nepřátelský.
Láska k bohu – bůh jako idea nejvyššího dobra a zajímavá paralela k lásce vůči rodičům. Část věnovaná náboženské lásce pojednává o vývoji náboženského postoje včetně filozofického srovnání náboženství Východu a Západu. Vývoj od bezmocného připoutání k bohyni-matce přes plnění očekávání trestajícího boha-otce až po zralé zvnitřnění idejí lásky a spravedlnosti. Pro dnešního člověka je tato část nejhůře uchopitelná.
Devalvace lásky a konzum
Jak Fromm podotýká, lidé žijící v západní kultuře se postupně odcizují sami sobě, své vnitřní podstatě. Kapitalismus a konzum devalvuje absolutní hodnoty slušnosti a lásky – vše je proměněno ve zboží, i vztahy jsou prožívány jako investice s cílem dosáhnout zisku pro sebe. Lidé vyhledávají pohodlí a pocit falešného bezpečí, z pohledu osobnostní zralosti zůstávají dětmi, což vede k destruktivním vzorcům ve vztazích. Když jeden z partnerů zůstává i v dospělosti připoután k postavě matky nebo otce, nabývá vztah různé formy neurotické lásky a pseudolásky. Partneři mají nereálná očekávání, zkreslený pohled na situace a reakce, podléhají iluzím. V těchto podmínkách je velmi těžké schopnost lásky rozvinout – útěk ze vztahu a výměna partnera je často shledána jako nejjednodušší a nejpohodlnější řešení. Celkové nastavení se ovšem přenáší do dalšího vztahu.
„Kolik manželů považuje své ženy za panovačné jen proto, že si jakoukoli manželčinu žádost vyloží jako omezování osobní svobody! Kolik žen si myslí, že jejich muž je neschopný a hloupý, protože nedosahuje fantastické představy rytíře bez bázně a hany, kterou si vytvořily v dětství!“
Praxe lásky
V závěrečné kapitole Fromm neuvádí konkrétní recepty, ale spíše obecné předpoklady, které jsou podstatné pro osvojení jakéhokoliv umění. A těmi jsou kázeň, soustředění a trpělivost.
„Chce-li se někdo stát mistrem v umění milovat, musí začít tím, že bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech svého života.“
Přece jen se z této kapitoly dá vyčíst i mnoho cenných praktických rad, např. že je třeba skutečně naslouchat druhému, věnovat mu pozornost. Dokonce Fromm uvádí i tip – soustředění pozornosti lze cvičit při meditaci, která nás přímo učí být sám se sebou. Celý život je také nutné učit se pokoře a snažit se o objektivní nahlížení. Objektivita znamená vidět věci bez vlastních očekávání nebo obav, je protisilou k narcismu. Je to základní předpoklad k tvůrčímu řešení konfliktů – objektivní nahlížení by u dospělého zralého jedince mělo jednoznačně převládat nad narcismem.
V závěru Fromm zmiňuje ještě další důležitý předpoklad zralé lásky – víru. Víra je vyjádření vlastní sebedůvěry – vnitřní síly dát závazek, ale zahrnuje i schopnost riskovat, ochotu přijmout bolest a zklamání.
„…Pak také poznáme, že zatímco se vědomě bojíme, že nebudeme milováni, skutečný, i když nevědomý strach je strach před láskou. Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku. Láska je akt víry. A kdo slabý ve víře, je slabý také v lásce.“
Erich Fromm je v závěru poněkud pesimistický. O úpadku západní společnosti napsal i další svoji populární knihu, Mít nebo být. Devalvace absolutních hodnot lidství a snaha jít jednoduchou povrchní cestou jej znepokojovala. Pravda je, že tendence, o nichž kriticky píše, se naplnily a neblahé důsledky vidíme kolem sebe i dnes. Jsme svědky ale i protiváhy, pozitivních sil ve společnosti. Nezbývá než věřit v dobro a sílu lásky a šířit ideje zdravé opravdové lásky. Začít můžeme a dokonce i musíme každý u sebe.
„Psychologie jako věda má svá omezení, a tak jako logickým důsledkem teologie je mysticismus, konečným důsledkem psychologie je láska.“ Erich Fromm
0 komentářů