Opravdu, zcela vážně. Opravdová láska, to není ta růžová romantika, srdíčka a jednorožci. Daleko spíš je to autenticita neboli opravdovost, nefalšovanost, upřímnost duše a srdce. To a nic jiného je ten nejsolidnější základ pro milující intimní vztahy.Sdílejte s druhými „celou svou“ realitu. Ať blízcí vědí, co se vám a ve vás děje a jak to prožíváte.
Láska dokáže veliké, dokonce převeliké věci, ale musíme jí k tomu dát prostor. Musíme to (sobě) dovolit a připravit pro to co nejúrodnější půdu. A často to není úplně lehké, protože to znamená být poctivý sám k sobě a jít s kůží na trh. Ne jen s tou parádní, hezkou, ale i s tou bolavou nebo jinak pro nás hůře přijatelnou. Máme tendenci maskovat to bolavější nebo něco, za co se stydíme. Přiznat sobě i druhému své nedostatky, chyby, temnoty.
„Kdo žije opravdový život, miluje opravdovou láskou.“ Elizabeth Barret Browning
Je potřeba samozřejmě pouštět do éteru obojí – jak to „negativní“, tak ty dostatky a pozitiva. Úspěchy, příjemné myšlenky, prožitky, zážitky a jiné „dobroty“ jako například přání a sny – to vše je dobré sdílet. Jestli se máme opravdu milovat, musíme se opravdu dobře znát.
Odvážnému láska a štěstí přeje
Nedávno jsem na instagramu Tiny Buddha narazila na moc krásnou a pravdivou myšlenku (teď to tam nemůžu už najít, ale vůbec je to strašně milý motivační profil na IG, doporučuju…): „Sdílet, co cítíte, může být děsivé… Ale pokaždé, když si necháváte pro sebe pravdu, je pro vás strach důležitější než láska. Právě proto se hloubka vaší schopnosti milovat bude vždy odrážet od vaší schopnosti být upřímný.“
Takže ano, je to někdy malinko děsivé a ano, jistou odvahu to chce, ale zase nemá cenu to vykreslovat jen tak strašidelně. Docela trefný je i příměr odhalování své duševní nahoty. Jak velký strach máme z tohoto aspektu intimity? Dokážeme být před sebou být nazí nejen fyzicky, ale i duševně?
Většinou jde jen o začátky procesu, kdy se učíme naši vnitřní pravdivé prožitky odhalovat a sdílet. A z pohledu partnera se učíme takové sdílení přijímat, naslouchat tomu. Bez soudů, hodnocení.
V roli příjemce sdílení je zase důležitý moment nenechat se zaskočit, nemít tendence brát si to hned osobně. Chce to cvik, ale pak po nějaké době je oběma jasné, že pozitiva jednoznačně převažují, a celý ten proces začne být přirozený.
„Sdílet, co cítíte, může být děsivé… Ale pokaždé, když si necháváte pro sebe pravdu, je pro vás strach důležitější než láska. Právě proto se hloubka vaší schopnosti milovat bude vždy odrážet od vaší schopnosti být upřímný.“ Tiny Buddha
Především a hlavně je to totiž obrovská úleva. Už jen díky tomu se sázka na opravdovost vyplatí. Je to efektivní i z hlediska vynaložené energie – zastírat a maskovat je vždycky náročnější. Člověk se do toho zastírání a manévrů strašně lehce zaplete a pak už musíte být vlastně pořád ve střehu. A to je dost stres.
Láska na férovku
Předstírání, že se nic neděje je navíc vyloženě živná půda pro košaté vztahovačné domněnky a/nebo černé scénáře. Pravda, ať je jakákoliv, je ve své podstatě proto daleko úlevnější a přijatelnější i pro naše parťáky a blízké. Pravda je JEN pravda.
Z pravdy, i když je hrozivá, můžete nějak vyjít, nějak se od ní odpíchnout. Každý problém má řešení. Jenže když řešíte úplně jiný problém, než kterému ve skutečnosti čelíte, protože ho pořádně neznáte, váš dotyčný partner nechce z nějakého důvodu kápnout božskou, je to všechno složitější a frustrující.
Já vím, že když je člověku ouvej, tak se mu kolikrát moc mluvit nechce. Ale zkuste to přemoct. A třeba jen fakt velmi stručně řekněte, že se cítíte pod psa a že se vám o tom nechce moc mluvit, ale musíte si to v sobě přebrat.
Pár příkladů pro představu – jak „lehce“ dokážete sdílet své vnitřní prožívání…?
- „Hele, promiň, dnes se mnou nic není, jsem smutný/á, …“
- „Nezlob se, teď potřebuju být radši sám/sama, necítím se dobře, ani nevím proč…“
- „Pojďme se o tom pobavit radši jindy, mám vztek a jsem vnitřně nasraný/á, nedopadlo by to dobře…“
- „Já vím, že reaguju blbě, mám teď hrozný období. Práce mě nebaví, mám nějakou krizi…“
- „Mám depku, protože mi připadá, že se mi nedaří….“
- „Znáš taky ten pocit, že sis sám sobě protivný? Posledních pár dnů se s tím potýkám…“
- „Pro mě není lehký se v tomhle rozhodnout, hned mi naskočí nepříjemný vzpomínky…“
Vyřčené pocity kromě obecné atmosféry autentické upřímnosti ve vztahu mají přínos i pro nás samotné. Naučit se v sobě zorientovat, určit a pojmenovat, co se ve mně děje, to je velmi důležitá dovednost – sebereflexe.
Tak to bylo takové letní zamyšlení o opravdové lásce… Láska nás prostě učí samé dobré věci, které se v životě obecně hodí. Lásce zdar!
0 komentářů