Zabijáci manželství a jak se jim bránit

08. 02. 2019
Autor: Loverotika
Fotografie:

Čas čtení: | Počet slov:

Letošní 13.ročník Národního týdne manželství, který proběhne ve Valentýnském týdnu od 11.-17.2.2019, se bude tematicky točit kolem zabijáků lásky a možnostem, jak se jim účinně bránit.

Manželství a dlouhodobé vztahy jsou velmi dobrodružné. Nástrah, které vedou ke krizím a mohou se stát i kamenem úrazu, je více. Tak jako každý pár je originál ve smyslu příjemného (stylu vyjadřování lásky, zdrojů pozitivních citů a energie), stejně tak je originální i jeho koktejl nepříjemností, kostlivců ve skříních, obtížných vzorců jednání, prožitých traumat, negativních povahových rysů, nálad a dalších temnot.

Každá krize je šance

Princip manželství zní: v dobrém i ve zlém! Jak se dá naložit s tím zlým? Říká se, že každá krize je šance nebo také „co tě nezabije, to tě posílí“.

Zabijáky lásky, i když jich není málo, lze vykázat patřičných mezí. Některé je možné přemoci jednou provždy, někteří mohou zůstat ohrožujícím prvkem, ale výrazně ztratí na síle.

Krok jedna je být si oboustrannosti mince vědom, krok dva tento fakt přijmout a vědomě s ním pracovat. Společně sílit a zrát, to se zda být asi nejúčinnější recept. Obrušování hran, osvětlování motivací, sdílení příjemného i nepříjemného. Zjistit a najít „citlivé spouštěče“ vyžaduje vytrvalejší úsilí a pokročilejší sebereflexi. Zrychlení procesu většinou přináší možnosti párové nebo individuální terapie.

V umění milovat se máme pořád co učit a zlepšovat. Opravdová láska a její zrání chce čas! A začít člověk musí u sebe…

PhDr. Eva Labusová – Jak se zabijákům manželství bránit

Ačkoliv se současná manželství povětšinou rodí ze svobodného rozhodnutí a při vzájemné náklonnosti a zamilovanosti obou partnerů, a nikoliv už pod tlakem vnějších okolností, přesto se dřív nebo později většina ocitne v krizi. Partneři se vzájemně obviňují, že už si nedávají, co původně od vztahu čekali. Naříkají, že ten druhý se proměnil a že všední život bok po boku za moc nestojí. Až potud se manželské karamboly jeden druhému podobají. Co bývá rozdílné, je postoj k řešení nastalé situace.

Zralejší osobnosti jsou ochotny připustit, že problém vyplývá z podstaty dlouhodobého vztahu a z (ne)schopnosti milovat, tudíž jde o výzvu k osobnímu rozvoji. Méně zralé osobnosti snadno uvíznou v nekonečném obviňování bez východiska, takže jejich vztah končí nespokojenou rezignací nebo rozvodem.

Jak ovšem rozumět pojmu „zralost“? Na čem záleží, kam se kdo z nás ve svém vývoji dostane?

Ukazuje se, že s obzvlášť velkým zatížením – a s vysokou pravděpodobností budoucího rozchodu – vstupují do párového vztahu ti, kdo v dětství zažili nějakou formou emočního vývojového traumatu, kam patří zejména tzv. zranění z nedostatku. Míněn je nedostatek lásky a podpory v raném věku ze strany rodičů nebo nejbližších pečovatelů, ať už způsobený jejich neinformovaností, nezralostí či duševní nemocí, nebo i vnějšími okolnostmi (např. chudobou nebo sociálním vyloučením).

Ti, kdo v době, kdy se utvářela jejich emocionalita a sebevnímání, čelili nezájmu, zanedbávání a neschopnosti rodičů skloubit potřeby dítěte se svými vlastními, nosí hluboko v sobě nezhojenou bolestnou ránu, která se otvírá vždy, když subjektivně pocítí obdobně ohrožující situaci, jakou kdysi zažili v raném nebo i pozdějším dětství. Psychologie tento jev nazývá generalizací podmíněné citové reakce – jde o cokoliv, co nám připomene dříve prožitý bolestný zážitek a vyvolá v nás stresovou reakci, ač nám v dané situaci přímé nebezpečí nehrozí. Dochází k „zatmění mysli“ spojenému s nezvladatelnou frustrací, úzkostí, panikou, hněvem či agresí a v neposlední řadě i k zablokování sebereflexe a racionálního pohledu na věc. Jde o nevědomý proces. Podstatou nápravy je jeho zvědomování.

Psychoterapie může hrát v tomto procesu klíčovou roli a vytvářet bezpečný prostor, v němž manželské páry dostanou šanci nahlédnout, kde se právě v jejich případě skrývá nabídka pro hlubinnou práci. Ta bývá bolestná a náročná, ale také strhující a hojivá. Úkolem psychoterapeuta je páry krizí provést, zároveň však počítat i s variantou, že nabídka pomoci (někdy také jen u jednoho z partnerů) zůstane oslyšena. Nezřídka totiž dochází k tomu, že se lidé před svými traumaty, a zároveň i před partnerem a terapeutem, obrní některou z „neprůstřelných“ strategií přežití. K nejčastějším patří:
– stažení se a odmítání komunikace;
– nadměrná snaha udržet kontrolu nad situací, i za cenu manipulace nebo agrese;
– zabřednutí do pasivity svědčící o silné spoluzávislosti a neschopnosti přičinit se o vlastní osud.

Nějakou mírou (sebe)destruktivních strategií sebeobrany a přežití trpíme všichni. Všichni máme svá slepá místa, protože ani ti nejlepší rodiče neuhlídali vše a protože vrůstání do vztahově nemocné společnosti i nám přineslo různá pokřivení. Přesto, nebo snad právě proto, se práce s vnitřními zraněními ukazuje jako nejefektivnější prostředek osobního růstu a dosahování skutečné zralosti.

Nebezpečí stagnace či rezignace spočívá v neochotě připustit působení obranných strategií a vydat se na cestu od nevědomého k vědomému. Je zároveň paradoxem, že zvědomění přichází téměř výhradně skrze zpracování našich traumat a skrze trvající odhodlání ze starých nefunkčních strategií vystoupit. Stačí uvidět, že zatímco v dětství mívají naše obranné strategie dobré odůvodnění, protože jako děti zůstáváme vydáni na milost a nemilost jednání našich pečovatelů, v dospělosti pasivita brání plnohodnotnému životu.

To, že přišel čas staré obranné strategie přehodnotit či opustit, nám naše duše oznamuje skrze déletrvající vnitřní neklid, nespokojenost i utrpení, v nichž se ocitáme právě a zejména v nejintenzivnějším vztahu, jaký v životě vytváříme – v dlouhodobém párovém vztahu. Náš postoj k manželské krizi a k zabijákům lásky tak předurčuje dvě možné varianty budoucnosti: obnovu a transformaci, nebo smrt, ať už skutečnou (protože vztahové živoření bývá předehrou k fyzickému chřadnutí), nebo tu, o níž říkáme „ten umřel zaživa“.

Zralost pak lze zajisté poměřovat i podle toho, zda někdo hledá řešení skrze vlastní proměnu a přijetí odpovědnosti, nebo se jen vymlouvá, že jeho život rozvracejí ti druzí, a zejména partner.

Převzato z příspěvku dr. Labusové na jejím FB profilu.

Další informace k NTM 2019 lze najít na http://www.tydenmanzelstvi.cz.Zahajující tisková konference proběhne v pondělí 11.2. od 10.00 v Senátu ČR.

0 komentářů

Přidat komentář

Nejčtenější

Nejčtenější

Doporučené

Doporučené

Pin It on Pinterest

Share This